KONTAKT HOME

Andromeda
Beran
Blíženci
Býk
Cefeus
Delfín
Drak
Eridanus
Had
Hadonoš
Havran
Herkules
Honící psi
Hydra
Jednorožec
Ještěrka
Jižní ryba
Kasiopeja
Koníček
Kozoroh
Labuť
Lev
Lištička
Lodní záď
Lyra
Malý lev
Malý medvěd
Malý pes
Orel
Orion
Panna
Pastýř
Pegas
Perseus
Pohár
Rak
Ryby
Rys
Severní koruna
Sextant
Střelec
Šíp
Štír
Štít
Trojúhelník
Váhy
Velká medvědice
Velký pes
Velryba
Vlasy Bereniky
Vodnář
Vozka
Zajíc
Žirafa

BÝK

• Latinsky - Taurus
• Zkratka -Tau
• Rozloha -797 stupňů čtverečních
• Počet hvězd do 6. magnitudy -125

Obsah

• Aldebaran (Alfa Býka)
• El Nath (Beta Býka)
• Dzéta Býka
• Tau Býka
• 47 Býka
• 118 Býka
• Fí Býka
• Chí Býka
• 80 Býka
• 88 Býka
• Lambda Býka
• Hyády
• Plejády (M 45)
• NGC 1647+NGC 1746
• NGC 1807+NGC 1817
• NGC 1514
• M1 (Krabí mlhovina)

Býk je rozsáhlé a výrazné zvířetníkové souhvězdí známé už v nejstarších kulturách. Na ekliptice ho najdeme mezi Blíženci a Beranem, nad souhvězdím Oriona. Obrazec hvězd připomíná hlavu s rohy a přední polovinu těla býka. Pro amatérské pozorovatele vybavené dalekohledy je zde k dispozici zejména dvojice velmi jasných otevřených hvězdokup - Hyády a Plejády,několik pohledných dvojhvězd a známý zbytek supernovy - Krabí mlhovina. Ve směru souhvězdí Býka se díváme k okrajovým částem Galaxie,k jejímu anticentru.

Aldebaran (Alfa Býka)

Nejjasnější stálicí souhvězdí s jasností 0,9. magnitudy je Aldebaran ( Alfa Býka ),tvořící oko Býka. Tento obr spektrálního zařazení K5 leží asi 65 světelných roků od Země. Jeho oranžového zabarvení si jistě všimnete již při pohledu prostým okem. Skutečný průměr hvězdy odhadujeme na přibližně 60 milionů kilometrů,svítí asi150 krát silněji než Slunce,povrchová teplota činí zhruba 4000 Kelvinů. U oranžových a červených obrů nejsou výjimkou mírné změny jasnosti - to je i případ Aldebaranu,jeho jas nepravidelně kolísá o dvě desetiny magnitudy. Příčinou světelných změn jsou pulsace. Jde o poměrně starou hvězdu s velmi pomalou rotací ( jedna otočka trvá přibližně 2 pozemské roky; pro srovnání: Slunce se otočí kolem své osy přibližně za měsíc ). Alfa Býka se nepohybuje prostorem osamoceně. Jednak jej možná doprovází nejméně jedna dosti hmotná,avšak zatím definitivně nepotvrzená planeta ( nebo spíše hnědý trpaslík-přesnou hmotnost tohoto tělesa ještě neznáme ) ve vzdálenosti jen o něco větší než obíhá Země okolo Slunce,a potom mnohem dál,ve vzdálenosti přibližně 600 astronomických jednotek,krouží červená trpasličí hvězda ( spektrum M2 ). Je možné,že k soustavě patří ještě 2 další červené trpasličí hvězdy na velmi vzdálené orbitě.

El Nath (Beta Býka)

Na špičce severního rohu Býka najdeme druhou nejjasnější hvězdu souhvězdí s názvem El Nath ( Beta Býka ). Tato modrobílá obří hvězda spektrálního zařazení B7 dosahuje 1,7. magnitudy a její světlo k nám přichází ze vzdálenosti zhruba 130 světelných roků. Odhadujeme,že má 5 až 6 krát větší průměr než naše Slunce,povrchová teplota činí asi 13 600 Kelvinů. Hvězda leží přesně na hranici se souhvězdím Vozky a kdysi k němu dokonce patřila.

Dzéta Býka

Špičku jižního rohu Býka představuje stálice 3. hvězdné velikosti - Dzéta Býka. Jde opět o modrobílého obra spektrálního zařazení B4, už ale v mnohem větší vzdálenosti - přes 400 světelných let. Je dvojhvězdou s oběžnou dobou 133 dní. Průvodcem je žlutý obr spektrálního zařazení G8. Dvojici v prostoru dělí zhruba 1 astronomická jednotka. Modrobílý obr rotuje velmi rychle okolo vlastní osy ( rotační obvodová rychlost asi 330 kilometrů za sekundu ) a část hmoty ztrácí v rovníkových oblastech. Patří k takzvaným hvězdám s obálkou a vykazuje drobné změny jasnosti.

Tau Býka

V Býku se také nabízí několik pohledných dvojhvězdných systémů. Pro pozorování triedrem se hodí Tau Býka. Jasnější složku 4,3. magnitudy doprovází ve vzdálenosti 63 úhlových vteřin hvězda 7,1. magnitudy. Primární složka je modrobílá,spektrálního zařazení B3 a navíc jde o těsnou dvojhvězdu,kterou nerozliší žádný amatérský dalekohled. Od Země ji dělí zhruba 400 světelných roků. Vzdálený průvodce je bílý,spektrálního zařazení A0.

47 Býka

To na 47 Býka budete potřebovat větší amatérský dalekohled. Skládá se z hvězd 4,9. a 7,3. magnitudy v odstupu 1,3 úhlové vteřiny. Jasnější z dvojice je žlutá,spektrálního zařazení G5. Dvojhvězdu od nás dělí přibližně 370 světelných roků. Najdete ji v jižní části souhvězdí.

118 Býka

118 Býka rozliší již malý dalekohled. V něm se vám rozpadne na dvě bílé stálice 5,8. a 6,7. magnitudy,vzdálených od sebe 4,7 úhlových vteřin. Dvojhvězdu najdete mezi konci rohů Býka. Nachází se ve vzdálenosti více než 400 světelných roků od nás.

Fí Býka

Fí Býka dosahuje 5,0. magnitudy. Jde o oranžovou obří hvězdu spektrálního zařazení K1,ve vzdálenosti okolo 350 světelných roků. V odstupu asi 50 úhlových vteřin můžete již malým triedrem spatřit hvězdičku 7,4. magnitudy. Dvojici najdete v severní části souhvězdí.

Chí Býka

Nedaleko dvojice Fí Býka najdete stálici s označením Chí Býka. Dosahuje 5,4. magnitudy a jde o modrobílou hvězdu spektrálního zařazení B9,ve vzdálenosti zhruba 270 světelných roků. V odstupu 19 úhlových vteřin můžete již malým amatérským dalekohledem spatřit hvězdičku 8,5. magnitudy.

80 Býka

80 Býka tvoří stálice s jasností 5,6. a 8,0. magnitudy. V současné době se nachází téměř v největším odstupu od sebe,během oběžné doby o délce asi 190 let. Kolem společného těžiště obíhají po silně výstředné dráze. Vzdálenost mezi složkami nyní činí 1,7 úhlové vteřiny a na jejich rozlišení je potřeba středně velký amatérský dalekohled. V příštích desetiletích se bude úhlová vzdálenost mezi nimi pozvolna zmenšovat. Jasnější z dvojice je žlutobílá,spektrálního zařazení F0. Dvojhvězdu od nás dělí přibližně 140 světelných roků a je součástí otevřené hvězdokupy Hyády. Najdete ji v blízkosti její nejjasnější hvězdy - Théta 2 Býka.

88 Býka

Stálici s označením 88 Býka najdete zhruba 6 stupňů jižně od Aldebaranu. Dosahuje 4,3. magnitudy a jde o bílou hvězdu spektrálního zařazení A5,ve vzdálenosti okolo 150 světelných roků od nás. V odstupu 70 úhlových vteřin můžete již v triedru spatřit hvězdičku 7,8. magnitudy. Ve skutečnosti jde o vícenásobný hvězdný systém,který je však v amatérských dalekohledech viditelný pouze jako dvojice hvězd.

Lambda Býka

Zákrytovou proměnnou hvězdou je Lambda Býka. Změny jasnosti od 3,4.do 3,9. magnitudy probíhají v periodě 3,95 dne. To je dostatečná změna jasu na postřehnutí již prostýma očima. V tomto těsném dvojhvězdném systému je jasnější složka spektrální třídy B částečně zakrývána slabším průvodcem spektrální třídy A. Světelná křivka Lambdy Býka vykazuje nepřetržité změny jasnosti. Sekundární minimum na světelné křivce nastává při částečném zákrytu průvodce jasnější složkou a dochází k poklesu jen o asi dvě desetiny magnitudy. Hvězdy od sebe dělí zhruba 0,1 astronomické jednotky. Vzdálenost této dvojhvězdy od nás odhadujeme na přibližně 370 světelných roků. Součástí systému jehož stáří odhadujeme na zhruba 100 milionů roků,je možná ještě třetí slabší hvězda na poněkud vzdálenější orbitě,ve vzdálenosti asi 0,4 astronomické jednotky,s oběžnou dobou 33 dní. Lambda Býka patří k nejjasnějším zákrytovým dvojhvězdám na obloze,jejichž změny jsou snadno zaznamenatelné i při pozorování prostýma očima.

Hyády

Objekty největšího zájmu v Býku jsou dvě velmi jasné otevřené hvězdokupy - Hyády a Plejády. Začneme povídáním o té jasnější a bližší. Hyády (Melotte 25) vytvářejí v souhvězdí Býkovu hlavu a její nejjasnější stálice jsou uspořádány do tvaru písmene V. Ze západu obklopují nejjasnější hvězdu souhvězdí Aldebaran. K Hyádám ale Aldebaran nepatří,promítá se do nich pouze náhodou. Centrum hvězdokupy leží asi 150 světelných roků od Země, Alfa Býka je nám tedy o více než polovinu blíže. Hyády jsou jednou z nejbližších a nejhezčích hvězdokup. Již prostým okem můžete spatřit v její centrální části více než 10 nejjasnějších hvězd a několik desítek slabších se přidá při pohledu triedrem. Do 5. hvězdné velikosti obsahují Hyády asi 15 hvězd,více než 130 z nich je jasnějších 9. hvězdné velikosti. Pokud se podíváte na spektrální zařazení několika desítek nejjasnějších hvězd Hyád zjistíte,že se pohybují v rozmezí spektra A1 až K7. Hvězdokupa však také hostí slabé hvězdy. Patří mezi ně červení,bílí a hnědí trpaslíci. Bezpochyby zde také najdeme množství planetárních soustav. Seskupení hvězd ve tvaru písmene V o průměru asi 5 stupňů je pouze centrální částí hvězdokupy,se skutečným průměrem okolo 12 světelných let. Celkově má hvězdokupa několik set členů. Na obloze jsou rozložené na ploše o průměru asi 25 stupňů. Některé z nich už leží v sousedních souhvězdích až 40 světelných let od centra hvězdokupy. Téměř všechny hvězdy této skupiny se pohybují prostorem po rovnoběžných drahách,proto hovoříme o pohybové hvězdokupě. Dráhy hvězd se v důsledku perspektivy zdánlivě sbíhají na obloze nad hvězdou Betelgeuze ze sousedního souhvězdí Orionu. Hvězdný proud Hyád se od nás pozvolna vzdaluje. V příštích milionech let se budou Hyády na pozemské obloze pozvolna zmenšovat a slábnout,až se docela ztratí pohledu neozbrojenýma očima a k jejich pozorování bude nutný dalekohled. Nejvzdálenější známou hvězdou,která kdysi byla součástí hvězdokupy je Jota z jižního souhvězdí Hodiny. V současnosti se nachází zhruba 130 světelných roků od jádra své mateřské hvězdokupy. Jota Hodin je žlutou trpasličí hvězdou,o něco větší než Slunce a nachází se ve vzdálenosti okolo 55 světelných roků od Země. S jasností 5,4. magnitudy je na jižní obloze viditelná i prostýma očima. Dnes již víme,že je obklopena planetární soustavou. Hvězdokupa už rozhodně nepatří k nejmladším-její stáří se odměřuje stovkami milionů let ( nejčastěji se odhady pohybují mezi 600 až 900 milionů roků ). Nejjasnější hvězdou Hyád s jasností 3,4. magnitudy je Théta 2 Býka,bílá hvězda spektrálního zařazení A7. Vykazuje velmi drobné,prostýma očima nepostřehnutelné změny jasnosti,patří k proměnným hvězdám typu Delta Štítu. Již při pohledu pouhýma očima si v její těsné blízkosti ( 5,6 úhlových minut ) všimnete druhé hvězdy-Théta1 Býka. Ta je pro změnu žlutým obrem ( spektrum G7 ),s jasností 3,8. magnitudy. Barevný kontrast této široké dvojhvězdy už spatříte v divadelním kukátku. Obě hvězdy jsou spektroskopickými dvojhvězdami. Divadelní kukátko lze doporučit na pozorování celé hvězdokupy. Pro svou velkou rozlehlost se totiž nevejde do zorného pole běžných dalekohledů ani její centrální část. Vhodnou volbou jsou proto malé přístroje s velkým zorným polem a malým zvětšením. Malý přístroj ukáže ještě barvu několika dalších žlutooranžových obrů hvězdokupy - podobní si jako vejce vejci jsou například Epsilon ( 3,5.magnitudy ),Gama ( 3,7. magnitudy ) a Delta1 ( 3,8. magnitudy ) Býka. Další snadno rozlišitelnou dvojhvězdou je Sigma Býka poblíž Aldebaranu se složkami 4,7. a 5,1. magnitudy,v odstupu 7,3 úhlové minuty. Obě hvězdy jsou bílé,patří do spektrální třídy A. Na studování detailů v Hyadách použijte větší dalekohled. Jedním z nich je například dvojhvězda Delta 3 Býka - 4,3. magnitudy jasnou hlavní složku bílé barvy doprovází ve vzdálenosti asi 1,5 úhlové vteřiny žlutý průvodce 7,6. magnitudy. Hyády jsou druhou nejjasnější hvězdokupou na celé obloze.

Úsečky znázorňují směr pohybu jednotlivých nejjasnějších hvězd centrální oblasti Hyád. Drtivá většina z nich je rovnoběžných. Aldebaran se pohybuje jiným směrem,k Hyádám totiž nepatří.

Plejády (M 45)

V severozápadní části souhvězdí nemůžeme přehlédnout překrásnou otevřenou hvězdokupu Plejády ( M 45 ). Má i několik dalších lidových pojmenování- například Kuřátka,Sedm sester nebo Žebřiňáček. Za průměrných pozorovacích podmínek lze pouhýma očima obvykle spatřit v Plejádách 6 či 7 jejich nejjasnějších hvězd. Za bezměsíčné noci pod temnou oblohou možná spatříte několik dalších. Někteří pozorovatelé s ostřížím zrakem tvrdí,že v M 45 vidí až 20 stálic. To je ale už opravdu extrém-pokud vaším otcem nebyl ostříž a matkou sova… 9 nejjasnějších hvězd má svoje vlastní jména,pojmenovaných podle sedmi mýtických starořeckých nymf a jejich rodičů - Alcyone, Atlas, Electra, Maia, Merope, Taygeta, Pleione, Celaeno a Asterope. Mnoho laiků považuje Plejády za Malý vůz-dá se to pochopit, neboť rozestavění nejjasnějších hvězd na obloze skutečně vykresluje tvar malého vozíku,dokonce mnohem lépe než hvězdy „pravého" Malého vozu v souhvězdí Malé medvědice. Hvězdy,které můžeme spatřit pouhým okem v Plejádách jsou však jen špičkou ledovce. Je známo více než 1000 hvězd patřících k hvězdokupě. Pokud při pozorování Plejád vezmete na pomoc oku triedr,spatříte v zorném poli několik desítek stálic. Triedr nebo malý dalekohled s malým zvětšením je i v tomto případě vhodnou volbou. M 45 totiž zabírá na obloze plochu o průměru více než 2 stupně a ve větším dalekohledu se tudíž nevejde celá do zorného pole. Středně velkým amatérským dalekohledem již spatříte více než stovku hvězd. Do 17. magnitudy jich Kuřátka obsahují přibližně 250. Hvězdokupa je od nás vzdálena přibližně 400 světelných roků-tedy téměř třikrát dál než Hyády. Proto je také na pohled hustší a sevřenější skupinou. Zatímco v Hyadách spatříte několik „vyžilých" žlutooranžových obřích hvězd,tak v Plejádách nespatříte ani jednoho zástupce tohoto druhu. Už tenhle fakt nasvědčuje tomu,že Plejády jsou podstatně mladší než Hyády. Stáří M 45 je pravděpodobně nižší než 100 milionů roků. Skutečný průměr centrální oblasti Plejád ( „vozíčku") je přibližně 8 světelných roků,některé stálice patřící hvězdokupě však najdeme ještě více než 20 světelných roků od centra. U hvězdokup si musíme uvědomovat,že obvykle jsou mnohem větší,než se může na první pohled zdát.Všechny hvězdy,které můžete prostým okem spatřit v Plejádách jsou modrobílí obři spektrální třídy B. Šéfovou celé skupiny s jasností 2,9. magnitudy je Alcyone ( Éta Býka ),ostatní stálice jsou již slabší 3.hvězdné velikosti. Alcyone je více než 1000 krát svítivější než naše Slunce. Jasnější 4. magnitudy jsou pouze 4 stálice. Do 6. magnitudy napočítáme v Plejádách 11 hvězd. Po astrofyzikální stránce je velmi zajímavá Pleione. Tato hvězda velmi rychle rotuje okolo vlastní osy (jedna otočka za přibližně 6 hodin),díky tomu je na pólech zploštělá a má tak spíše tvar slepičího vejce. Navíc nepravidelně,jednou za čas, vyvrhne do okolního prostoru malou část svých plynných zásob. Její jas tak kolísá na dlouhých časových škálách mezi 4,8. a 5,5. magnitudy. Rychlá rotační rychlost je charakteristická pro nejjasnější hvězdy Plejád a také u nich lze očekávat silně zploštělý tvar. Spousta hvězd v M 45 je ve skutečnosti dvojhvězdami,některé i vícenásobnými hvězdnými systémy. Některé z nich rozliší větší dalekohledy. V blízkosti Alcyone,západně od ní, můžete spatřit již malým dalekohledem tři slabší hvězdičky 6,3.,8,2. a 8,7. magnitudy. Samotná Alcyone je dvojhvězdou,její blízký průvodce se nachází jen několik astronomických jednotek daleko a nespatříte ho tedy žádným amatérským dalekohledem. Ve hvězdokupě byla objevena také spousta jiných zajímavých objektů. Mezi ně jistě patří i hnědí trpaslíci-objekty s nízkou hmotností a také bylo nalezeno několik bílých trpaslíků. Některé stálice jsou intenzivními rentgenovými zdroji. Na fotografiích krásu Plejád umocňuje závoj mlhovin zahalujících celou hvězdokupu. Mlhovina září odraženým světlem hvězd,rozptýleným na prachových částicích-proto se také jeví modrá. Na detailních snímcích si můžete všimnout její vláknité struktury. Mlhoviny v M 45 jsou velmi špatně vizuálně pozorovatelné. V dalekohledu je obtížné je odlišit od vlastní záře hvězd. Nejsnadněji pozorovatelná z nich má označení NGC 1435 a najdeme ji v blízkosti hvězdy Merope,jižně od ní. Ani tahle mlžinka ale není nijak zvlášť výrazná. Na její spatření je vhodný větší světelný dalekohled,například obří triedr. Dříve se myslelo,že mlhoviny v M 45 jsou zbytkem materiálu z něhož hvězdokupa kdysi vznikla,dnes se přikláníme k názoru že jde o náhodné setkání hvězdokupy a mlhoviny. Hvězdokupa prostě náhodně touto cizí mlhovinou prolétá a osvětluje ji. Plejády čeká podobný osud jako většinu otevřených hvězdokup. Během několika stovek milionů let se rozptýlí natolik,že splynou s ostatními hvězdami Galaxie. Zatím jde asi o nejslavnější hvězdokupu na celé obloze.

NGC 1647+NGC 1746

Výčet hvězdokup v souhvězdí Býka ale Hyádami a Plejádami nekončí. Za omrknutí také určitě stojí dvě otevřené hvězdokupy NGC 1647 a NGC 1746,které najdeme mezi rohy Býka. Obě hvězdokupy jsou si podobné-jak celkovou jasností,tak úhlovými rozměry a nejspíše i vzdáleností od Země,kterou odhadujeme na zhruba 1500 až 2000 světelných roků. Na obloze je od sebe dělí přibližně 6 stupňů. Jižnější NGC 1647 má celkovou jasnost 6,4. magnitudy a rozkládá se na ploše asi 45 úhlových minut. Leží jen 3,5 stupně severovýchodně od Aldebaranu. Nejjasnější stálice kupy dosahují 8,5.magnitudy a ukáže je již triedr. Na jejím jižním okraji je viditelná dvojice žlutooranžových hvězd 6,0. a 7,5. magnitudy. Bohatství několika desítek slabších hvězd přidá větší dalekohled. V něm si všimnete,že spousta stálic vytváří široké páry či trojice. Jde o poměrně bohatou hvězdokupu,která nemá nějaké výraznější centrální zhuštění.

Severnější NGC 1746 dosahuje 6,1. magnitudy,na obloze zabírá plochu o průměru asi 42 úhlových minut. Nejjasnější hvězdy se pohybují okolo 7,5. magnitudy a jsou viditelné již v triedru. I tato hvězdokupa vyniká množstvím slabších hvězd,které ukážou až středně velké amatérské přístroje. Vykazuje dvě oddělené koncentrace,které dokonce mají vlastní čísla v NGC katalogu ( NGC 1750 a NGC 1758 ). V tomto případě jde možná o dvojici nezávislých,navzájem se překrývajících hvězdokup.

Obě hvězdokupy,jak NGC 1647 tak i NGC 1746 můžeme za vynikajících pozorovacích podmínek zahlédnout již prostýma očima,jako drobné mlhavé skvrnky. Podmínkou je průzračná obloha daleko od rušivých zdrojů osvětlení a výborný zrak pozorovatele.

NGC 1807+NGC 1817

Velmi nenápadná je dvojice otevřených hvězdokup NGC 1807 a NGC 1817 ve srovnání s výše uvedenými hvězdokupami. Obě kupy najdeme těsně vedle sebe v jižní části souhvězdí,blízko hranice s Orionem.

Pohlednější a bohatší z nich je NGC 1817,rozkládající se na ploše o průměru asi 16 úhlových minut,s celkovou jasností 7,7. magnitudy. Nejjasnější stálice se pohybují okolo 9. hvězdné velikosti. Je bohatá na velmi slabé hvězdy,jejich množství však ukážou až velké amatérské dalekohledy,východně od řetězce jasnějších hvězd. Od Země ji dělí zhruba 6000 světelných roků a patří k poměrně starým otevřeným hvězdokupám.

Na hvězdy podstatně chudší NGC 1807 má téměř totožný úhlový rozměr jako její sousedka a celková jasnost dosahuje 7. magnitudy. I zde jsou nejjasnější členové 9. hvězdné velikosti. Je nápadně protáhlá v severojižním směru. Uprostřed hvězdokupy se nachází trojice hvězd 9. a 10. hvězdné velikosti ve tvaru malého trojúhelníku,jehož západní složka je pěknou dvojhvězdou - složky 10. a 11. hvězdné velikosti dělí asi 10 úhlových vteřin.

Obě hvězdokupy se vám při menších zvětšeních pohodlně vejdou do zorného pole dalekohledu-dělí je od sebe jen asi 20 úhlových minut. V menších amatérských dalekohledech vypadají ale velmi chudě. Spatříte nanejvýš hrstku nejjasnějších členů. Lépe vyniknou ve středně velkých přístrojích.

NGC 1514

V severní části souhvězdí, v těsné blízkosti hranice s Perseem, leží planetární mlhovina NGC 1514 s celkovou jasností okolo 9,5. magnitudy. Jde o poměrně velkou mlhovinu,rozměry plynné obálky přesahují 2 úhlové minuty. V ní se nachází jasná centrální hvězda 9,4. magnitudy. Ta je ve skutečnosti velmi těsnou dvojhvězdou s dobou oběhu jen asi 10 hodin. NGC 1514 spatříte již v malém dalekohledu jako mlhavou hvězdičku. Pro spatření plynné obálky ( viditelná jako slabá,zhruba kruhová zář ) je vhodnější větší světelný dalekohled,jasná centrální hvězda ji totiž přezařuje. Menšími dalekohledy další podrobnosti nespatříte. Mlhovina je klasifikována jako prstencová. Vzdálenost objektu spolehlivě neznáme,ale vzhledem k velkým úhlovým rozměrům bude pravděpodobně patřit k poměrně blízkým planetárním mlhovinám.

M1 (Krabí mlhovina)

Objekt,o kterém není možné se v souvislosti se souhvězdím Býka nezmínit,je Krabí mlhovina ( M 1,NGC 1952 ). Kdysi dávno,před šesti či sedmi tisíci roky,dospěla jedna hmotná hvězda nacházející se v sousedním,vnějším spirálním ramenu Galaxie ( rameno Persea ),ke konci svého aktivního života. Vyčerpaly se zásoby jejího paliva,jádro hvězdy se gravitačně zhroutilo a vnější plynná obálka explodovala do prostoru-vzplanula supernova. Zpráva o této události se řítila obrovskou rychlostí ( bezmála 300 000 kilometrů za sekundu ) k Zemi. Trvalo však několik tisíciletí než k nám dorazila-stalo se tak až roku 1054 našeho letopočtu. Objevení se nové hvězdy na nebi bylo zaznamenáno zejména v čínských kronikách. Podle nich se objevila „hvězda host" v červenci onoho roku v blízkosti hvězdy Dzéta Býka. Hvězda byla tak jasná,že byla po několik týdnů viditelná i ve dne a stala se tak po Slunci a Měsíci nejjasnějším objektem na obloze ( dosáhla maximální jasnosti asi -6. magnitudy ). Na noční obloze pak byla viditelná ještě více než rok,než se ztratila pozorovatelům z dohledu ( samozřejmě při pohledu prostýma očima-dalekohled tehdy ještě neexistoval ). Čínští astronomové její barvu popisovali jako červenobílou. Tahle událost byla na téměř 700 let zapomenuta až do roku 1731,kdy si fyzik a amatérský astronom John Bevis všiml v dalekohledu mlhavé skvrnky,přibližně 1 stupeň severozápadně od Dzéty Býka. Roku 1844 studoval mlhovinu svým velkým dalekohledem irský astronom Lord Ross a pojmenoval ji Krab,protože její vláknitá struktura mu připomínala nohy korýše. Dnes můžeme na místě supernovy pozorovat to,co téměř 1000 let po jejím výbuchu zbylo. Na fotografiích se ukazuje jako členitá mlhovina nepravidelného tvaru.Dobře je rozeznatelná dvojí struktura-složitě uspořádaná spleť vláken prostoupená průhlednou beztvarou mlhovinou. Průměr objektu dnes,po téměř tisíci letech od pozorovaného výbuchu dosahuje přibližně 10 světelných roků a neustále roste. Rozpínání trosek supernovy je velmi dobře patrné na snímcích pořízených v časovém odstupu několika desetiletí. Uprostřed hvězdných zbytků se nachází její zhroucené jádro-velmi hustá neutronová hvězda s průměrem jen několik desítek kilometrů. Ta se otáčí doslova šílenou rychlostí okolo vlastní osy-30 krát za vteřinu. Silné magnetické pole této miniaturní hvězdy způsobuje vyzařování rádiové energie jen v úzkém kuželu,nejspíše ve směru magnetické osy. Když úzký kužel rádiového záření zasáhne Zemi,registrujeme puls. Tyto neutronové hvězdy nazýváme pulsary. Perioda pulsu odpovídá době,za kterou se neutronová hvězda otočí. V tomto případě máme štěstí,že magnetická osa pulsaru směřuje k Zemi. Pokud by směřovala jiným směrem,rádiové pulsy bychom nepozorovali. Pulsar v Krabí mlhovině však nevyzařuje energii jen na rádiových vlnách, ale prakticky v celém oboru elektromagnetického spektra. Opticky se jeví jako hvězda 18. magnitudy. V periodě 2 milisekund se však zjasňuje o 3 hvězdné velikosti. Krabí mlhovina je pozorovatelná již malým dalekohledem s průměrem objektivu okolo 5 centimetrů. V malých dalekohledech se vám ukáže jako mlhavá eliptická skvrnka s jasností 8,5. magnitudy,rozprostřená na plošce asi 6 krát 4 úhlových minut. V přístrojích s průměrem objektivu přes 20 centimetrů již můžete v náznaku spatřit vláknitou strukturu mlhoviny. Důležité jsou velmi kvalitní pozorovací podmínky. Neutronová hvězda v jejím centru není v žádném případě pozorovatelná běžnými amatérskými dalekohledy. Krabí mlhovina jej nejznámějším a nejpečlivěji studovaným zbytkem supernovy. Odhady vzdálenosti objektu se nejčastěji pohybují mezi 6000 a 7000 světelnými roky.