KONTAKT HOME

Andromeda
Beran
Blíženci
Býk
Cefeus
Delfín
Drak
Eridanus
Had
Hadonoš
Havran
Herkules
Honící psi
Hydra
Jednorožec
Ještěrka
Jižní ryba
Kasiopeja
Koníček
Kozoroh
Labuť
Lev
Lištička
Lodní záď
Lyra
Malý lev
Malý medvěd
Malý pes
Orel
Orion
Panna
Pastýř
Pegas
Perseus
Pohár
Rak
Ryby
Rys
Severní koruna
Sextant
Střelec
Šíp
Štír
Štít
Trojúhelník
Váhy
Velká medvědice
Velký pes
Velryba
Vlasy Bereniky
Vodnář
Vozka
Zajíc
Žirafa

ORION

• Latinsky – Orion
• Zkratka – Ori
• Rozloha – 594 stupňů čtverečních
• Počet hvězd do 6. magnitudy – 120

Obsah

• Betelgeuze (Alfa Oriona)
• Rigel (Beta Oriona)
• Bellatrix (Gama Oriona)
• Saiph (Kappa Oriona)
• Alnilam (Epsilon Oriona)
• Alnitak (Dzéta Oriona)
• Mintaka (Delta Oriona)
• 23 Oriona
• 22 Oriona
• 52 Oriona
• 33 Oriona
• 32 Oriona
• Ró Oriona
• Tau Oriona
• Sigma Oriona
• Struve 761
• Éta Oriona
• U Oriona
• w Oriona
• M 42 (Velká mlhovina v Orionu)
• M 43
• NGC 1977+NGC 1973+NGC 1975 (Mlhovina Běžící muž)
• NGC 1981
• NGC 1999
• Jota Oriona+NGC 1980
• Collinder 70
• NGC 2024 (Plamen)
• IC 434
• NGC 2023
• M 78
• NGC 2071
• Collinder 69 (Hlava Oriona)
• NGC 1788
• NGC 2175+NGC 2174
• NGC 2169
• NGC 2194
• NGC 1662
• NGC 2022
• Orionův komplex

Jedno z nejkrásnějších a nejvýraznějších souhvězdí na celé obloze. Výrazné sedmihvězdí nelze na zimní obloze přehlédnout. Orion je na obloze zobrazován jako lovec bránící se útoku Býka. V jedné ruce drží štít a v druhé kyj. Podle legendy byl usmrcen Štírem. Souhvězdí leží na okraji mléčné dráhy a je nevyčerpatelnou studnicí zajímavých objektů i pro pozorovatele vybavené menšími amatérskými dalekohledy. Hlavní atrakcí souhvězdí je jeden z nejhezčích objektů na celé obloze – Velká mlhovina v Orionu ( M 42 ).

Betelgeuze (Alfa Oriona)

Alfa Oriona nese název Betelgeuze ( někdy se píše také jako Betelgeuse ). Jde o oranžovočervenou veleobří hvězdu spektrálního zařazení M2,tvořící Orionovo pravé rameno. Jelikož je na pozemské obloze jasnější 1. hvězdné velikosti,všimnete si oranžového odstínu hvězdy bez problémů již prostýma očima. Vzdálenost Betelgeuze odhadujeme na přibližně 430 světelných roků. Jde o skutečnou nefalšovanou superstar. Průměr tohoto obřího plynového supermonstra odhadujeme na 1,5 miliardy kilometrů,má tedy asi tisíckrát větší průměr než naše Slunce. Pokud bychom ji umístili do středu naší sluneční soustavy,sahal by její okraj až někde k oběžné dráze Jupitera,možná i největší planeta naší sluneční soustavy by se ocitla pod jejím povrchem. Vnější vrstva atmosféry,takzvaná chromosféra,se však rozprostírá do ještě mnohem větší vzdálenosti,v naší sluneční soustavě by sahala až někam k dráze planety Saturn. Jelikož však vzdálenost ke hvězdě neznáme s dostatečnou přesností,berte tyto údaje s rezervou. Pro porovnání-chromosféra Slunce sahá do vzdálenosti asi 10 000 kilometrů od viditelného „povrchu“. Betelgeuze zkrátka na ničem nešetřila. Takto obří hvězdy jsou však v Galaxii vyjímečné. Betelgeuze svou velikostí dominuje spolu s hvězdou Antares ze souhvězdí Štíra prostoru v okruhu 1000 světelných roků od Země. Při takovémto rozměru a odhadované hmotnosti přibližně 15-ti násobku našeho Slunce je zřejmé,že vnější vrstvy hvězdy musí být velice řídké.Hustota je nižší než 1 tisícina hustoty vzduchu při mořské hladině! Hvězda si ani nedokáže udržet kulový tvar,je dosti nesymetrická a velkou část hmoty ztrácí silným hvězdným větrem. Na jejím povrchu se nachází obří výstupné a sestupné proudy,které se jako obrovské buňky vynořují a zase mizí v útrobách hvězdy. Stejně jako na povrchu naší denní hvězdy,tak i na povrchu Betelgeuze se nachází skvrny,některé z nich však dosahují gigantických rozměrů. Prostřednictvím Hubbleova kosmického teleskopu byla na povrchu objevena velká jasná bílá skvrna,jejíž teplota přesahuje o přibližně 2000 stupňů Celsia teplotu okolního povrchu,která dosahuje přibližně 3000 stupňů Celsia. Betelgeuze se stala první hvězdou,kterou se podařilo pozorovat nikoliv jen jako světelný bod,ale jako malý kotouček. Předurčili ji k tomu její relativní blízkost od nás a veleobří rozměry. Úhlový průměr optického kotoučku hvězdy přitom při pohledu ze Země dosahuje pouze 0,055 úhlové vteřiny, v ultrafialovém oboru má však disk dvakrát větší průměr,což je dáno již zmíněnou,rozsáhlou vnější chromosférou. Hvězdy tohoto typu jsou obvykle jasnosti nestálé a ani Alfa Oriona není v tomto směru výjimkou. Řadíme ji k polopravidelným proměnným-jasnost mění mezi 0,2. až 0,9. magnitudy s periodou necelých 6 let. Drobnější světelné změny lze vysledovat i v periodě necelých 400 dnů a dalších kratších cyklů. Jasnost veleobra však může klesnout až k 1,2. magnitudy. Betelgeuze je tak nejjasnější proměnnou hvězdou na obloze,jejíž světelné změny lze zaznamenat i prostýma očima. Hlavní příčinou nestálé jasnosti hvězdy jsou pulsace. Nevyhnutelná budoucnost hvězdy nese jméno Supernova,kdy se tak stane zatím nevíme ( každopádně stane se tak v astronomicky krátké době ) a nevíme ani,jestli se jako lidstvo konce této nevšední hvězdy vůbec dožijeme. Pozůstatkem kdysi grandiózního veleobra bude pravděpodobně miniaturní neutronová hvězda.

Rigel (Beta Oriona)

Rigel ( Beta Oriona ) je s jasností 0,1. magnitudy osmou nejjasnější hvězdou na obloze. Jde o modrobílého obra spektrálního zařazení B8 ve vzdálenosti okolo 800 světelných roků. Měření z družice Hipparcos kladou Rigel do vzdálenosti 773 světelných roků,chyba v měření však může přesahovat 180 světelných roků. Namodralý odstín hvězdy upoutá již při pohledu prostýma očima. Povrchová teplota činí přibližně 10 000 stupňů Celsia,hmotnost odhadujeme na asi 20-ti násobek našeho Slunce. Svítivost dosahuje řádově desítek tisíců násobku Slunce,průměr hvězdy pravděpodobně přesahuje 90 milionů kilometrů. Stálice tohoto typu jsou i v širším slunečním okolí vzácné. Obří rozměry v kombinaci s poměrně vysokou povrchovou teplotou je činí snadno viditelnými i na velké vzdálenosti. Beta Oriona také vykazuje drobné a nepravidelné změny jasnosti. Rigel není osamocenou stálicí,jde minimálně o trojhvězdný systém. V odstupu 9 úhlových vteřin můžete středně velkým amatérským dalekohledem spatřit průvodce 7. hvězdné velikosti ( 6,7. magnitudy ) ,kterého ve skutečnosti tvoří dvojice vzájemně si blízkých hvězd. Že jde o dvojici nám napověděl až rozbor spektra. Obě složky dvojhvězdy pravděpodobně patří do spektrální třídy B a kolem společného těžiště obíhají s periodou necelých 10 dnů. Jejich hmotnosti odhadujeme na 1,9 a 2,5 hmoty našeho Slunce. Od hlavní složky systému-Rigela A,je dělí nejméně 2000 astronomických jednotek. I Rigel v budoucnu čeká oslnivý zánik ve formě supernovy. Beta Oriona je také nejspíše hlavním zdrojem osvětlení mlhoviny IC 2118 ( Hlava čarodějnice ),kterou však najdeme již v sousedním souhvězdí Eridanus.

Bellatrix (Gama Oriona)

Gama Oriona nese název Bellatrix a s jasností 1,6. magnitudy je třetí nejjasnější hvězdou souhvězdí. Jde o modrého obra spektrálního zařazení B2 ve vzdálenosti přibližně 240 světelných roků. Z výrazného sedmihvězdí tvořícího kostru Oriona je nám nejbližší stálicí. Patří k eruptivním proměnným hvězdám. Světelné změny však nejsou větší než několik setin magnitudy a prostýma očima tedy nezaznamenatelné. Odhadujeme,že Bellatrix má asi 6 krát větší průměr než naše Slunce a její hmotnost by mohla být osmi či devítinásobkem naší denní hvězdy. Povrchová teplota přesahuje 20 000 stupňů Celsia.

Saiph (Kappa Oriona)

Saiph ( Kappa Oriona ) dosahuje na obloze 2,1. magnitudy. Jde o modrého obra spektrálního zařazení B0 ve vzdálenosti okolo 700 světelných roků. Odhadujeme,že hvězda má přibližně 11 krát větší průměr než naše Slunce.

Alnilam (Epsilon Oriona)

Alnilam ( Epsilon Oriona ) je prostřední hvězdou pásu nebeského lovce Oriona. Na obloze svítí jako stálice 1,7. magnitudy. Je modrou hvězdou obřích rozměrů,spektrálního zařazení B0. Její hmotnost činí několik desítek hmotností Slunce a během několika milionů let by měla dospět do stádia supernovy. Z povrchu stálice vane silný hvězdný vítr dosahující rychlosti okolo 2000 kilometrů za sekundu. Hvězdu obklopuje slabá mlhovina NGC 1990 o velikosti asi 50 úhlových minut,kterou budí k záření nejspíše právě Epsilon Oriona. Mlhovina je příliš slabá na to,aby byla viditelná pomocí běžných amatérských přístrojů. Alnilam je od nás velmi daleko,odhady vzdálenosti mluví o 1300 světelných letech.

Alnitak (Dzéta Oriona)

Východní hvězdou Orionova pásu je Alnitak ( Dzéta Oriona ). Dosahuje 1,7. magnitudy a je horkým modrým obrem spektrálního zařazení O9 ve vzdálenosti přibližně 800 světelných roků. Jde o dvojhvězdu, kterou můžete za dobrých podmínek rozlišit již nevelkým amatérským dalekohledem. Průvodce dosahuje 4,2. magnitudy a nachází se v odstupu 2,4 úhlové vteřiny od hlavní složky. I on je modrým obrem spektrálního zařazení B0. Při pohledu ze Země se Alnitak jeví jako poměrně těsná dvojhvězda,ve skutečnosti jde však o širokou dvojici,kterou v prostoru dělí stovky astronomických jednotek,s oběžnou dobou pravděpodobně přesahující 1500 roků. Skutečnou těsnou dvojhvězdou je však hlavní složka Alnitaku,jejíž složky obíhají kolem společného těžiště s periodou jen několika let,takže jde o nejméně trojhvězdný systém. Tento blízký průvodce hlavní složky je o asi dvě magnitudy slabší a je také modrým obrem. Již menším dalekohledem můžete v odstupu asi 1 úhlové minuty od Alnitaku spatřit hvězdičku 9,5. magnitudy – v tomto případě jde však nejspíše jen o optického společníka.

Mintaka (Delta Oriona)

Mintaka ( Delta Oriona ) je stálicí druhé hvězdné velikosti a západní z trojice hvězd tvořících Orionův pás. Tento modrý obr spektrálního zařazení O9 se nachází přibližně 900 světelných roků od Země. Pokud na Mintaku namíříte třeba i jen malý dalekohled či větší triedr,spatříte v odstupu 52 úhlových vteřin stálici 7. hvězdné velikosti,která patří do spektrální třídy B a s Mintakou pravděpodobně tvoří fyzický pár. Jelikož dvojici dělí v prostoru několik desetin světelného roku,musí být oběžná doba velice dlouhá. Jasnější z dvojice je spektroskopickou dvojhvězdou s periodou oběhu 5,73 dne. Ve stejném čase mění jasnost mezi 2,2. a 2,4. magnitudy,takže ji navíc pozorujeme jako zákrytovou dvojhvězdu. Další průvodce dosahuje 14. hvězdné velikosti a najdeme jej v odstupu asi 33 úhlových vteřin od hlavní složky. Ukážou ho až skutečně velké dalekohledy.

23 Oriona

Dvojhvězd či vícenásobných hvězd i pro menší dalekohledy najdeme v Orionu spoustu. Jednou z nich je i stálice s označením 23 Oriona. Najdete ji asi 3 stupně jižně od hvězdy Bellatrix ( Gama Oriona ). Hlavní složku 5. hvězdné velikosti doplňuje průvodce 7,2. magnitudy v odstupu 32 úhlových vteřin. Snadno je rozliší již dobrý triedr. Obě hvězdy patří do spektrální třídy B. Dvojice leží ve vzdálenosti zhruba 1000 světelných roků od nás.

22 Oriona

Širokým párem je stálice s označením 22 Oriona. Dvojici 4,7. a 5,7. magnitudy dělí na obloze 242 úhlových vteřin. Snadno je rozliší již divadelní kukátko. I v tomto případě patří obě složky do spektrální třídy B. Nejspíše jde pouze o optickou dvojhvězdu. 22 Oriona najdete asi 2,5 stupně západně od hvězdy Mintaka ( Delta Oriona ).

52 Oriona

Nedaleko Betelgeuze ( Alfa Oriona ) naleznete hvězdu s označením 52 Oriona. Prostému oku či malému dalekohledu se jeví jako osamocená stálice 5,3. magnitudy. Větší amatérský přístroj však za klidného vzduchu a použití silného zvětšení ukáže,že jde o těsnou dvojici stejně jasných stálic 6. magnitudy,nyní v odstupu 1 úhlové vteřiny. Jedna složka je spektrálního zařazení A5,druhá F0. Dvojhvězdu od nás dělí zhruba 500 světelných roků.

33 Oriona

Poměrně těsnou dvojicí je při pohledu ze Země i stálice s označením 33 Oriona. Složky 5,8. a 6,9. magnitudy dělí na obloze 1,9 úhlové vteřiny. Dvojici lze rozlišit již menším amatérským přístrojem se silným zvětšením,lépe však poslouží dalekohled střední velikosti. Obě hvězdy patří do spektrální třídy B. Dvojhvězdu najdete asi 3,5 stupně severně od hvězdy Mintaka ( Delta Oriona ).

32 Oriona

Větší amatérský dalekohled se silným zvětšením je nutný na stálici s označením 32 Oriona,pokud ji chcete spatřit jako dvojitou. Rozteč složek v tomto případě činí v současné době ( rok 2010 ) pouze 1,2 úhlové vteřiny. Hlavní hvězda dosahuje 4,5. magnitudy,průvodce 5,8. magnitudya obě dvě řadíme do spektrální třídy B. Jejich oběžná doba kolem společného těžiště trvá zhruba 600 roků.Dvojhvězdu od nás dělí zhruba 290 světelných roků. Na obloze ji najdete 1,5 stupně východně od hvězdy Bellatrix ( Gama Oriona ).

Ró Oriona

Poměrně snadno rozložitelná i menším amatérským dalekohledem je stálice Ró Oriona. Dvojici 4,5. a 8,5. magnitudy dělí na obloze 7 úhlových vteřin. Hlavní složka má oranžovou barvu ( spektrum K3 ) a z rozboru spektra víme,že jde o dvojhvězdu s periodou oběhu 1031 dnů.

Tau Oriona

Tau Oriona doprovází ve vzdálenosti 36 úhlových vteřin slabá stálice 11. hvězdné velikosti. Hlavní složka dosahuje 3,6. magnitudy,patří do spektrální třídy B5 a od nás ji dělí přibližně 550 světelných roků. Tau Oriona leží jen asi 1,5 stupně severovýchodně od Rigelu ( Beta Oriona ).

Sigma Oriona

Velice zajímavým vícenásobným systémem je Sigma Oriona. Najdeme ji ¾ stupně jihozápadně od hvězdy Alnitak ( Dzéta Oriona ). Při pohledu neozbrojenýma očima se jeví jako jedna stálice 3,6. magnitudy. Zcela jiná podívaná se vám však naskytne při pohledu přes dalekohled. V odstupu 13 úhlových vteřin od hlavní složky spatříte průvodce 6,8. magnitudy. Další,téměř stejně jasnou složku ( 6,7. magnitudy ) uvidíte v odstupu 42 úhlových vteřin. Oba průvodce snadno ukáže již malý hvězdářský dalekohled. Středně velkým amatérským přístrojem můžete spatřit ještě čtvrtou složku 9. magnitudy v odstupu 11 úhlových vteřin od hlavní hvězdy,avšak v opačném směru než jsou předchozí dva průvodci. Hlavní složka je ještě navíc těsnou dvojhvězdou,která je však daleko za hranicemi možností rozlišení pomocí amatérských dalekohledů,jelikož rozteč složek s jasnostmi 4,2. a 5,1. magnitudy činí jen asi 0,25 úhlové vteřiny. Celkově jde tedy o pětihvězdný systém. Vzdálenost Sigmy Oriona odhadujeme na více než 1000 světelných roků od nás. Všechny složky jsou hmotné a zářivé hvězdy patřící převážně do spektrální třídy B,se stářím pouhých několik milionů roků.

Struve 761

V blízkosti Sigmy Oriona si jistě v dalekohledu všimnete další nápadné dvojice hvězd,kterou ve větší vzdálenosti doplňuje třetí jasnější složka. Tento systém nese označení Struve 761. Nejjasnější složka dosahuje 7,9. magnitudy a ve vzdálenosti asi 70 úhlových vteřin najdeme dvojici stálic 8,4. a 8.5. magnitudy v odstupu 9 úhlových vteřin.

Vícenásobný hvězdný systém Sigma Oriona s blízkou trojicí hvězd Struve 761 se vám při nevelkých zvětšeních pohodlně vejdou do jednoho zorného pole vašeho dalekohledu.

Éta Oriona

Čtyřhvězdou je stálice s označením Éta Oriona. Dvojici 3,7. a 4,8. magnitudy v odstupu 1,7 úhlové vteřiny rozliší středně velký amatérský dalekohled. Jasnější složka je navíc zákrytovou dvojhvězdou s periodou 8 dnů. Během zákrytů jasnost Éty Oriona poklesne o asi 2 desetiny magnitudy. Další průvodce ji obíhá s periodou přibližně 9,5 roku. Všechny 4 složky pravděpodobně patří do spektrální třídy B. Vzdálenost této hvězdné partičky odhadujeme na zhruba 900 světelných roků.

U Oriona

V severním výběžku souhvězdí,v blízkosti stálice s označením Chí 1 Oriona,najdete proměnnou hvězdu U Oriona. Patří k dlouhoperiodickým pulzujícím proměnným hvězdám typu Mira Ceti. Jasnost kolísá v rozmezí 4,8. až 13. magnitudy v periodě 368 dnů,tedy jen o málo delší než jeden pozemský rok. V maximu jasnosti je dobře viditelná již prostýma očima,v minimu je na její spatření nutný alespoň amatérský dalekohled střední velikosti.

W Oriona

V západní části souhvězdí se nachází proměnná hvězda W Oriona. Jasnost mění polopravidelně mezi 5,9. a 7,7. magnitudy v periodě přibližně 212 dní. Řadíme ji k takzvaným „uhlíkovým hvězdám“. V dalekohledu vyniká její výrazný červený odstín. Poblíž maxima jasnosti může být pod temnou oblohou viditelná i prostýma očima jako velice slabá hvězda. Uhlíkové hvězdy jsou červení obři, v jejichž spektru pozorujeme intenzivní molekulové pásy uhlíku. W Oriona je jednou z hrstky hvězd tohoto typu,které jsou na obloze viditelné bez použití přístrojů. Vzdálenost proměnné odhadujeme na 700 světelných roků od nás.

Nyní se zaměříme na objekty,které se nacházejí v oblasti Orionova meče. Na tomto malém kousku oblohy se totiž nabízí hned několik zajímavostí,které jsou dostupné i menším amatérským přístrojům.

M 42 (Velká mlhovina v Orionu)

V Orionově meči se nachází i hlavní atrakce celého souhvězdí a jeden z nejvyhledávanějších objektů na celé obloze - takzvaná Velká mlhovina v Orionu. Astronomům je také známá pod katalogovým označením M 42 nebo NGC 1976. Jde o velký komplex mezihvězdného plynu a prachu, ve vzdálenosti přibližně 1300 světelných roků. Jelikož jasnost objektu dosahuje 4,5. magnitudy, může být snadno viditelná na nepřesvětlené obloze i prostýma očima,jako mlhavá skvrnka obklopující stálici 4. hvězdné velikosti-Théta Oriona. Velká mlhovina v Orionu je zajímavým objektem pro každý dalekohled. Již v malém amatérském přístroji můžete spatřit spoustu detailů. Mlhovina svým tvarem připomíná letícího ptáka,či ještě lépe netopýra. Nejjasnější je středová část mlhoviny-tedy oblast „těla netopýra“,ze které vybíhá dvojice oblouků ve tvaru křídel. Do severní části mlhoviny se zařezává nápadná temná mlhovina. Ve větších přístrojích vynikne bohatá vnitřní struktura. Nejvýraznější partie mlhoviny dokonce dostaly vlastní názvy. Na fotografiích bývá M 42 krásně barevná,v dalekohledu však vypadá mdle-převládá šedivý odstín. Někteří pozorovatelé ji však vidí lehce nazelenalou. Hvězda Théta 1 Oriona se nachází v centrální části mlhoviny. Při pohledu pouhým okem,či přes malý dalekohled s velmi malým zvětšením ( například triedrem ) se jeví jako jedna hvězda. Ve skutečnosti však jde o vícenásobný hvězdný systém,který je hlavním zdrojem světla mlhoviny. Částečně tento systém dokáže rozlišit již malý dalekohled s dostatečně velkým zvětšením. Spatříte v něm 4 složky páté až osmé hvězdné velikosti,uspořádané do tvaru lichoběžníku. Díky svému tvaru dostala tato skupinka pojmenování „Trapéz“.Nejjasnější složka Trapézu dosahuje 5,1. magnitudy a je označena písmenem C. Složky A a B patří k proměnným hvězdám. Složka A mění jasnost mezi 6,7. a 7,5. magnitudy. Jde o zákrytovou dvojhvězdu s periodou 65,43 dne. Zákryt trvá necelých 20 hodin. Složka B je nejslabší z tohoto hvězdného kvarteta a je také zákrytovou proměnnou hvězdou,její jas se mění mezi 8,0. a 8,5. magnitudy v periodě 6,47 dne. Složka D dosahuje 6,7. magnitudy. Označení jednotlivých složek Trapézu je tak dosti chaotické. Středně velký amatérský dalekohled ukáže ještě v okolí Trapézu další dvě složky- F a E,které jsou slabší 10. hvězdné velikosti. Všechny složky Trapézu jsou velmi mladé hvězdy se stářím nejvýše okolo jednoho milionu roků. Jsou horké,hmotné ( až několik desítek násobku hmotnosti Slunce ) a patří do spektrálních tříd O a B. Tyto stálice se zrodily uvnitř mlhovinya jejich ultrafialové záření ionizuje okolní plyn,který potom září. V mlhovině také pozorujeme světlo hvězd rozptýlené na prachových částicích. Je nutno si však uvědomit,že hvězdy Trapézu jsou jen pověstnou špičkou ledovce. Ve skutečnosti mlhovina obsahuje tisíce dalších,méně svítivých stálic a další zde stále vznikají. Několik dalších členů Velké mlhoviny v Orionu je pozorovatelných i menšími amatérskými přístroji. Středně velký amatérský dalekohled ukáže na pozadí mlhoviny přibližně 2 desítky hvězd. Nedaleko Trapézu je již v triedru k vidění stálice 5. hvězdné velikosti označovaná jako Théta 2 Oriona ( Trapéz má označení Théta 1 Oriona ),v jejímž sousedství najdeme další hvězdu 6,2. magnitudy. Samotná Théta 2 Oriona je spektroskopickou dvojhvězdou s periodou 21 dní. Kromě vyspělých hvězd zde najdeme ještě objekty v různých vývojových stádiích,jako jsou například globule,ve kterých právě hvězdy vznikají. Mlhovina hostí také hvězdy obklopené protoplanetárními disky,ze kterých se tvoří planety, jsou tu i exoplanety všech typů a velikostí,z nichž některé putují mlhovinou osamoceně-bez hvězdy okolo které by obíhaly a také velké množství hnědých trpaslíků,což jsou objekty zaplňující mezeru mezi nízkohmotnými hvězdami a obřími planetami. Žádný z těchto objektů pochopitelně není v dosahu vizuálního pozorování pomocí amatérských přístrojů. Svítící část mlhoviny,kterou můžeme pozorovat běžnými dalekohledy,zabírá na obloze asi 1 stupeň, v odhadované vzdálenosti Velké mlhoviny v Orionu je to tedy přibližně 20 světelných roků. M 42 je jednou z nejbližších velkých hvězdných porodnic a nabízí jednu z nejlepších příležitostí ke studiu vzniku hvězd. Pozorování navíc nasvědčují tomu,že nám v tomhle případě přálo štěstí. M 42 je totiž jakási velká plynná bublina,která se otevřela právě naším směrem a tak nám umožnila nerušený výhled do svých útrob.

Detailní záběry některých protoplanetárních disků v nitru Velké mlhoviny v Orionu. Pro uvědomění si skutečné velikosti těchto objektů slouží měřítko uvedené v astronomických jednotkách. Nápadně protáhlý kapkovitý tvar prvních čtyř objektů zformovalo intenzivní záření hvězd Trapézu. V blízkosti Trapézu nejsou zrovna ideální podmínky k poklidné tvorbě planetárních systémů.

M 43

S M 42 od severu těsně sousedí mnohem méně nápadná mlhovina M 43 ( NGC 1982 ), s jasností okolo 9. magnitudy.Je součástí Velké mlhoviny,zdánlivé oddělení obou objektů způsobuje temný prachový pás.Na obloze zabírá plošku o velikosti asi 20 krát 15 úhlových minut. Mlhovina obklopuje mladou proměnnou hvězdu NU Oriona,která mění jasnost mezi 6,5. a 7,6. magnitudy a je nejspíše hlavním zdrojem světla M 43. Patří do spektrální třídy B. M 43 je poměrně snadno viditelná již malými dalekohledy jako slabá zář obklopující zmíněnou hvězdu. Středně velký amatérský přístroj za kvalitních pozorovacích podmínek již ukáže náznaky struktury mlhoviny a větší dalekohled přidá několik slabých hvězd v této oblasti. Nápadný je zejména temný záliv táhnoucí se přes východní a jižní část mlhoviny. Na detailních snímcích se jeví M43 velmi bohatě strukturovaná.

NGC 1977+NGC 1973+NGC 1975 (Mlhovina Běžící muž)

Pokud budete oblastí Orionova meče putovat s dalekohledem dále na sever od Velké mlhoviny,narazíte na dvojici zdánlivě si blízkých stálic 5. hvězdné velikosti s označením 42 a 45 Oriona ( 4,6. a 5,2. magnitudy). Tuto dvojici obklopuje poměrně nevýrazná prachová reflexní mlhovina s katalogovým označením NGC 1977. Na obloze zabírá plošku o velikosti více než 20 úhlových minut. Této oblasti byla dokonce přidělena 3 čísla v NGC katalogu - NGC 1977 je nejvýraznější a největší částí mlhoviny,od severu ji pak doplňují menší NGC 1973 a NGC 1975. Mlhovina se jeví rozdělená na tři části díky temným prachovým mračnům. Tyto temné prachové oblasti mohou někomu připomínat běžící postavu,proto je mlhovina v anglicky mluvících zemích nazývána „ The Running Man Nebula „ ( Mlhovina Běžící Muž ). Na snímcích převládá modrá barva mezihvězdného prachu,který odráží světlo mladých horkých hvězd. Mlhovina je poměrně slabá,na její pozorování lze doporučit alespoň středně velký amatérský přístroj,ve kterém je vidět jako mlhavá skvrna protažená jihovýchodním směrem, v náznaku však může být na temné obloze viditelná i většími triedry. Ve větších dalekohledech se již jeví mlhovina rozdělená na tři části,z nichž nejvýraznější ( NGC 1977 ) je jižně od stálice 42 Oriona. Na podkladě mlhoviny je viditelných několik jasnějších hvězd. Komplex NGC 1977,1973 a 1975 se nachází v podobné vzdálenosti jako Velká mlhovina v Orionu M 42 ). Stálice 42 Oriona je při pohledu ze Země těsnou dvojhvězdou,průvodce 8.hvězdné velikosti doplňuje hlavní složku v odstupu 1,6 úhlové vteřiny. Obě hvězdy patří do spektrální třídy B a rozštípne je až větší amatérský dalekohled.

NGC 1981

V severní části Orionova meče a asi půl stupně severně od mlhoviny NGC 1977,najdeme zajímavou skupinku hvězd s katalogovým označením NGC 1981. Jde o poměrně chudou otevřenou hvězdokupu s celkovou jasností 4,5. magnitudy,rozkládající se na ploše asi 25 úhlových minut. Na temné obloze je snadno pozorovatelná i prostýma očima jako mlhavá skvrna. Nejjasnější hvězdy skupiny jsou modří obři patřící do spektrální třídy B a vyniknou již v malém triedru. Najdeme zde trojici hvězd mezi 6. a 7. hvězdnou velikostí, uspořádaných do obloučku a západně od ní další trojici stálic v podobném obloukovitém seskupení mezi 7. a 8. hvězdnou velikostí. Skupinu doplňuje přibližně desítka slabších stálic,dostupných i menším amatérským přístrojům. Středně velký amatérský dalekohled ukáže v této oblasti přibližně 3 desítky stálic. Hvězdokupa je dosti řídká a ve větších přístrojích nijak zvlášť nezbohatne. NGC 1981 klademe také do podobné vzdálenosti jako Velkou mlhovinu v Orionu,tedy přibližně 1300 světelných roků.

NGC 1999

Více než 1 stupeň jižně od M 42 můžete natrefit na poměrně slabou reflexní mlhovinu NGC 1999,která obklopuje z astronomického hlediska nedávno zrozenou proměnnou hvězdu s označením V 380 Oriona. Hmotnost hvězdy odhadujeme na asi 3,5 násobku hmoty našeho Slunce,povrchovou teplotu na přibližně 10 000 stupňů Celsia. Stálice je tak mladá,že je ještě stále zahalena do mateřské mlhoviny. Mlhovinu vidíme díky odrazu světla od prachových částic. NGC 1999 má na obloze velikost asi 2 úhlové minuty a na její spatření je vhodný alespoň středně velký amatérský přístroj,který ji za dobrých podmínek ukáže jako slabou kruhovitou skvrnku okolo zmíněné hvězdy. Vzhledem k malým úhlovým rozměrům lze doporučit větší zvětšení. V 380 Oriona je stálicí 10. hvězdné velikosti. Poblíž středu mlhoviny se nachází drobné temné prachové mračno,které je schopen v náznaku ukázat až skutečně velký amatérský přístroj.I v tomto případě odhadujeme vzdálenost podobně jako u předchozích objektů v Orionově meči.

Jota Oriona+NGC 1980

Pěknou dvojhvězdou již pro malé dalekohledy je stálice s označením Jota Oriona,která je nejjasnějším objektem Orionova meče. Najdeme ji jižně od M 42. Hlavní složku 2,8. magnitudy doplňuje průvodce 7. hvězdné velikosti v odstupu 11 úhlových vteřin. Primární složka patří do spektrální třídy O,průvodce do spektrální třídy B. V odstupu 50 úhlových vteřin se nachází další slabá hvězdička 10. magnitudy. Hlavní složka je navíc spektroskopickou dvojhvězdou s periodou oběhu 29 dní.,kde průvodce obíhá po velmi výstředné dráze. Kolize jejich silných hvězdných větrů jsou zdrojem rentgenového záření. I Jota Oriona se nejspíše nachází ve vzdálenosti okolo 1300 světelných roků. Hvězdu obklopuje slabá emisní mlhovina s otevřenou hvězdokupou NGC 1980. Již v menším amatérském přístroji vás jistě upoutá nápadné nakupení hrstky stálic v širším okolí Joty Oriona. Jihozápadně od ní najdeme širokou dvojhvězdu Struve 747 se složkami 4,8. a 5,7. magnitudy v odstupu asi 36 úhlových vteřin. Obě hvězdy jsou modré,patří do spektrální třídy B. Dále na západ od této dvojice leží Struve 745 se složkami 8,3. a 9,3. magnitudy v odstupu 29 úhlových vteřin.

Nyní se vrátíme zpátky do oblasti Orionova pásu. Tři nejjasnější hvězdy, které jej tvoří jsme si už popsali a teď si přiblížíme další objekty v této části souhvězdí.

Collinder 70

Pokud na oblast Orionova pásu namíříte dalekohled s velkým zorným polem,nejlépe triedr,jistě vás upoutá nápadně velké nakupení slabších hvězd na ploše o velikosti asi 3,5 stupně,obklopujících linii tří jasných stálic Alnitak,Alnilam a Mintaka. Toto hvězdné seskupení je známo jako Collinder 70. Tato bohatá a velká otevřená hvězdokupa hostí více než stovku stálic. Již v triedru jich zde napočítáte několik desítek,nejjasnější z nich dosahují 5. magnitudy a většina z nich vykazuje bílý či modrobílý odstín. Jednou z výjimek je v této oblastinápadně naoranžovělá stálice 5,9. magnitudy,která leží přibližně půl stupně jihozápadně od hvězdy Alnilam. Středně velký amatérský dalekohled zde „vyšpehuje“ několik desítek slabších členů. Spousta hvězd se zde klikatí v dlouhých hvězdných řetězcích. Přibližně ¾ stupně západně od Alnilamu se nachází hvězda s označením VV Oriona. Jde o zákrytovou proměnnou. Jas mění mezi 5,3. a 5,6. magnitudy,v periodě 1,485 dne. Obě složky zákrytové dvojhvězdy patří do spektrální třídy B. Triedr či jiný podobný dalekohled s velkým zorným polem je ideální na pozorování hvězdokupy jako celku,protože ve větších přístrojích se již celá nevejde do zorného pole. I otevřenou hvězdokupu Collinder 70 klademe do vzdálenosti srovnatelné s Velkou mlhovinou v Orionu.

NGC 2024 (Plamen)

V těsné blízkosti východní hvězdy Orionova pásu Alnitak ( Dzéta Oriona ),se nachází objekt s katalogovým označením NGC 2024. Jde o poměrně jasnou emisní mlhovinu,jejímž hlavním zdrojem světla je nejspíše právě Alnitak,zatím si však jisti být nemůžeme. Vzdálenost mlhoviny totiž příliš spolehlivě neznáme a Alnitaku jakbysmet. K této hvězdě se mlhovina těsně přimyká od severovýchodu. Na detailních fotografiích se NGC 2024 jeví jako bohatě členitá a od severu k jihu rozdělená tmavým pásem. Svým tvarem a „strukturou“ je podobná táborovému ohni a mezi hvězdáři je také známá jako Plamenná mlhovina,či prostě Plamen. Na obloze dosahuje velikosti asi 25 úhlových minut. S hodnotou okolo 8. magnitudy je za dobrých pozorovacích podmínek již v dosahu menších hvězdářských přístrojů,ve kterých je viditelná jako nesouměrnost v okolní záři Alnitaku. Temný pás rozdělující mlhovinu na tři části může být za velmi dobrých podmínek viditelný již středně velkými amatérskými dalekohledy. Mlhovina mnohem lépe vynikne,pokud odstraníte Alnitak ze zorného pole vašeho dalekohledu. Detailnější struktura je pozorovatelná až velkými amatérskými přístroji. Pokud by byla NGC 2024 osvětlována Alnitakem,musí se nacházet v podobné vzdálenosti jako tato hvězda-tedy přibližně 800 světelných roků. Pozorování v infračerveném oboru spektra odhalila několik velmi mladých stálic zachumlaných do mlhoviny a možná právě nakonec ony vybudily NGC 2024 k záření.

IC 434

V blízkosti Alnitaku najdeme i slabou plynnou mlhovinu IC 434. Táhne se jižně od této hvězdy v délce asi 1 stupně,šířce asi 20 úhlových minut a na konci se zužuje do špičky. Na snímcích se mlhovina jeví ostře ohraničená na východním okraji a směrem na západ se zeslabuje do ztracena. Přibližně uprostřed mlhoviny leží malý temný záliv,věrně napodobující tvar šachového koníka o velikosti asi 5 úhlových minut. Tento temný prachový výběžek je mezi hvězdáři známý jako „ Mlhovina Koňská hlava“ ( Barnard 33 ). IC 434 je pro vizuální pozorování velice slabým objektem,o čemž svědčí i fakt,že byla objevena až fotograficky. Nicméně v náznaku se spatřit dá i vizuálně. Podmínkou k tomu však je velký astronomický dalekohled,temná obloha daleko od rušivých zdrojů osvětlení a dostatečná adaptace oka na tmu. Mlhovina je výraznější na východním rozhraní,směrem k jihu se zvolna zužuje a je méně nápadná. Temnou mlhovinu Koňská hlava také menšími přístroji rozhodně nespatříte,může být v náznaku viditelná až ve větších dalekohledech. Tak jako většinu mlhovin ve střední části souhvězdí Oriona i IC 434 klademe do vzdálenosti mezi 1000 až 1500 světelnými lety.

NGC 2023

Poblíž Alnitaku je ještě k vidění reflexní mlhovina NGC 2023 obklopující stálici 7,8. magnitudy, patřící do spektrální třídy B,která je zdrojem jejího světla. Jako slabá mhlavá zář kolem této hvězdy je mlhovina viditelná již v menších amatérských přístrojích. Náznaky vnitřní struktury jsou patrné až velkých amatérských teleskopech. Mlhovina leží přibližně 1/3 stupně jihovýchodně od Alnitaku a na obloze dosahuje velikosti asi 10 úhlových minut.

M 78

2,5 stupně severovýchodně od Alnitaku leží jedna z nejsnadněji pozorovatelných mlhovin - M 78 ( NGC 2068 ).Její celková jasnost dosahuje 8,3. magnitudy a rozměr asi 8 krát 6 úhlových minut. Na temné obloze je snadno viditelná i běžným triedrem jako slabá mhavá skvrnka. Ve středně velkých amatérských přístrojích se ukáže jako jasná mlhovina ve tvaru vějíře,ne nepodobná kometě. V jejím nitru spatříte dvojici slabých stálic 10. hvězdné velikosti. Nejvýraznější je severní část mlhoviny,směrem k jihu pozvolna slábne. Ve větších amatérských přístrojích již lze sledovat náznaky vnitřní struktury prachové mlhoviny. Mlhovina září odraženým světlem mladých hvězd v této oblasti. Je nejjasnější reflexní mlhovinou na celé obloze. Pozorování v infračerveném oboru ukázala kupu mladých hvězd,které se zde z astronomického hlediska nedávno zrodily.M 78 patří k takzvanému Orionovu mlhovinovému komplexu,klademe ji tedy do podobné vzdálenosti,jako již výše zmíněné další mlhoviny ve střední části Oriona.

NGC 2071

V blízkosti M 78 se nachází další reflexní mlhovina NGC 2071,kterou od ní najdeme asi čtvrt stupně severovýchodně. Je mnohem slabší a také podstatně menší než její slavnější sousedka. Mlhovina obklopuje slabou hvězdu 9,7. magnitudy a odráží k nám její světlo. Na spolehlivé spatření NGC 2071 lze doporučit alespoň středně velký amatérský dalekohled,ve kterém se prezentuje jako slabá zář okolo zmíněné hvězdy. Za dobrých pozorovacích podmínek je mlhovina viditelná i v menších světelných přístrojích. Ve větších dalekohledech si možná všimnete,že výraznější je jihovýchodní část mlhoviny.

Collinder 69 (Hlava Oriona)

Nastal čas opustit okolí Orionova pásu a podívat se do míst, kde bývá zobrazována hlava nebeského lovce. Při pohledu prostýma očima zde spatříte trojici navzájem si blízkých stálic 3,4.,4,1. a 4,4. magnitudy ( Lambda, Fí 2 a Fí 1 Oriona ). Pokud na tuto trojici namíříte třeba již jen malý triedr,spatříte v jejím okolí několik dalších slabších stálic. Zvláště pohledná je trojice hvězd v rozmezí jasností 6,7 až 7,6. magnitudy, poskládaná v jedné řadě v severojižním směru mezi Lambdou a Fí 1 Oriona. Seskupení se rozkládá na ploše o velikosti větší než 1 stupeň a je známo pod označením Collinder 69. Pravděpodobně jde o skutečnou otevřenou hvězdokupu,ne jen o náhodné nakupení hvězd v různých vzdálenostech od nás. Malý dalekohled zde ukáže okolo 15 hvězd,přístroj střední velikosti několik desítek dalších. Kromě Fí 2 Oriona,která má žlutooranžovou barvu ( spektrum G8 ) a určitě není členem hvězdokupy, vykazují jasnější stálice v této oblasti modrobílý odstín. Lambda Oriona,známá také pod vlastním názvem Heka,je dvojhvězdou,kterou může rozlišit již menší dalekohled. Složky 3,6. a 5,5. magnitudy dělí na obloze 4,3 úhlové vteřiny. Jasnější z dvojice je spektrálního zařazení O8,průvodce B0. Ve větším odstupu jsou viditelné tři další slabší hvězdy 9. až 11. hvězdné velikosti. Odhady vzdálenosti hvězdokupy se většinou pohybují okolo 1400 světelných roků. Collinder 69 obklopuje mlhovina Sharpless 2-264. Mlhovina je velmi slabá,přesto může být za vynikajících pozorovacích podmínek pozorovatelná i vizuálně prostřednictvím větších světelných dalekohledů vybavených mlhovinovým filtrem. Emisní mlhovina Sharpless 2-264 má na obloze obří průměr přibližně 7 stupňů a její skutečná krása vynikne až na fotografiích.

NGC 1788

V jihozápadní části souhvězdí,v blízkosti hranice s Eridanem,se nachází reflexní mlhovina NGC 1788. S celkovou jasností okolo 10. magnitudy je dobře viditelná již amatérským dalekohledem střední velikosti. Mlhovina má na obloze rozměr asi 8 krát 5 úhlových minut a obklopuje stálici 10. hvězdné velikosti. Na pozadí mlhoviny je viditelná další hvězda 12. magnitudy,ve větších přístrojích ještě některé slabší.Na jihozápadní straně je NGC 1788 ohraničená temným prachovým pásem. Mlhovina se nejlépe hledá prostřednictvím hvězdy Cursa ( Beta Eridana ),od této stálice leží necelé dva stupně severně.

NGC 2175+NGC 2174

V severovýchodním výběžku souhvězdí,nedaleko hranice s Blíženci,se prezentuje NGC 2175. Jde o nepříliš nápadnou,na jasnější hvězdy chudou otevřenou hvězdokupu s celkovou jasností okolo 7. magnitudy a velikostí okolo 18 úhlových minut. Obsahuje několik desítek hvězd. Nejvýraznější z nich dosahuje 7,6. magnitudy a je velmi mladou horkou stálicí spektrálního zařazení O6. Ostatní členové skupiny se soustřeďují převážně severně od této stálice a jsou již slabší 9.hvězdné velikosti. V menších dalekohledech spatříte jen hrstku hvězd,lépe hvězdokupa vynikne ve středně velkých amatérských přístrojích. Hvězdokupu obklopuje emisní mlhovina NGC 2174 o velikosti asi 30 krát 40 úhlových minut. Je poměrně jasná a pod temnou oblohou může být viditelná i v malých dalekohledech. Již zmíněná jasná hvězda 7,6. magnitudy trůní v jejím středu. Členitá struktura mlhoviny pěkně vyniká na fotografických záběrech.

NGC 2169

V severovýchodní části souhvězdí je také ještě k vidění NGC 2169. Jde o poměrně jasnou,ale chudou otevřenou hvězdokupu,která jako celek dosahuje 6. magnitudy a rozkládá se na ploše o velikosti asi 7 úhlových minut. Hvězdokupa je snadno viditelná již v triedru či jiném malém dalekohledu. Nejvýraznější stálice-horký obr spektrálního zařazení B1 zde dosahuje 7. hvězdné velikosti. V silnějším dalekohledu se tváří jako těsná dvojhvězda s roztečí složek 2,6 úhlové vteřiny. Jasnější složka je 8. magnitudy,průvodce je o jednu hvězdnou třídu slabší. V blízkém okolí těsné dvojhvězdy je ještě viditelných několik dalších slabších stálic. Ostatní členové hvězdokupy jsou již slabší 8. magnitudy. Do 12. hvězdné velikosti jich tady napočítáte necelé 2 desítky. Ve velkých dalekohledech k nim přibude několik dalších. Zajímavou hříčkou kosmické náhody připomíná rozložení nejjasnějších hvězd hvězdokupy při pohledu ze Země číslici 37. Vzdálenost NGC 2169 odhadujeme okolo 4000 světelných roků od nás,stáří je pravděpodobně nižší než 10 milionů roků.

NGC 2194

Nedaleko NGC 2169 najdeme otevřenou hvězdokupu NGC 2194 s celkovou jasností 8,5. magnitudy a rozměru okolo 10 úhlových minut. V malých dalekohledech je viditelná jako slabá mhavá skvrnka. Středně velký amatérský přístroj již ukáže okolo 20 členů,z nichž nejjasnější nepřekračují10. hvězdnou velikost. V ještě větších přístrojích je velmi bohatou skupinou slabých hvězd, z nichž některé se jeví seskupené do hvězdných řetězců. Stáří hvězdokupy činí několik stovek milionů roků a od nás ji dělí značná vzdálenost,kterou odhadujeme někde mezi 10 000 a 15 000 světelnými lety. Kromě modrobílých hvězd obsahuje také NGC 2194 několik oranžových a červených obrů.

NGC 1662

V severozápadní části souhvězdí,v oblasti Orionova štítu,najdeme otevřenou hvězdokupu NGC 1662. Jako celek dosahuje 6,4. magnitudy a rozkládá se na ploše o velikosti asi 20 úhlových minut. Hvězdokupu snadno ukáže již triedr. Nejjasnější stálice zde dosahuje 8,4. magnitudy. Středně velký amatérský přístroj ukáže přibližně 15 hvězd seskupených do tvaru velkého řeckého písmene sigma. Vzdálenost NGC 1662 odhadujeme na přibližně 1400 světelných roků. Střední část hvězdokupy tvoří zajímavé seskupení několika stálic.

NGC 2022

V hlavě Oriona ještě můžeme vyhledat planetární mlhovinu NGC 2022. S jasností okolo 12. magnitudy patří k slabším objektům tohoto druhu. Pro její spatření je vhodnou volbou alespoň středně velký amatérský přístroj. Ukáže ji jako slabou drobnou mlhavou skvrnku,mírně oválnou. Mlhovina dosahuje na obloze velikosti asi 18 úhlových vteřin a v malých zvětšeních vypadá stelární. Ve větších dalekohledech a při silných zvětšeních již možná spatříte prstencovou strukturu mlhoviny. Centrální hvězda je slabší 15. hvězdné velikosti a je v dosahu až velkých amatérských dalekohledů. NGC 2022 jeví při vizuálním pozorování většími dalekohledy lehce nazelenalý,či namodralý odstín. Na detailních fotografiích je viditelná slabá vnější obálka o průměru asi 28 úhlových vteřin.

Orionův komplex

Velké množství horkých mladých stálic spektrální třídy O a B spousta mlhovin,které pozorujeme ve střední části souhvězdí Oriona není dílem náhody. Tento velký soubor svítících i temných mlhovin,molekulových oblaků a mladých svítivých hvězd,nazýváme Orionův komplex. Na širokoúhlých infračervených snímcích je téměř celé souhvězdí zahalené komplexem plynných a prachových mlhovin. Nejnápadnějším členem je pouhým okem viditelná Velká mlhovina v Orionu ( M 42 ). Ta je pravděpodobně také středem asociace mladých hvězd ranných spektrálních typů,které tvoří souhvězdí Oriona. Orionova asociace zahrnuje několik tisíc hvězd,soustředěných zejména do tří výrazných skupin- v oblasti pásu,meče a hlavy Oriona.Jádro komplexu od nás leží ve vzdálenosti přibližně 1300 světelných roků,patří tedy k nejbližším velkým oblastem překotného zrodu hvězd. Rozsah celého komplexu činí několik stovek světelných roků.