KONTAKT HOME

Andromeda
Beran
Blíženci
Býk
Cefeus
Delfín
Drak
Eridanus
Had
Hadonoš
Havran
Herkules
Honící psi
Hydra
Jednorožec
Ještěrka
Jižní ryba
Kasiopeja
Koníček
Kozoroh
Labuť
Lev
Lištička
Lodní záď
Lyra
Malý lev
Malý medvěd
Malý pes
Orel
Orion
Panna
Pastýř
Pegas
Perseus
Pohár
Rak
Ryby
Rys
Severní koruna
Sextant
Střelec
Šíp
Štír
Štít
Trojúhelník
Váhy
Velká medvědice
Velký pes
Velryba
Vlasy Bereniky
Vodnář
Vozka
Zajíc
Žirafa

LABUŤ

• Latinsky – Cygnus
• Zkratka – Cyg
• Rozloha – 804 stupňů čtverečních
• Počet hvězd do 6. magnitudy – 150

Obsah

• Deneb (Alfa Labutě)
• Sadr (Gama Labutě)
• Gienah (Epsilon Labutě)
• Delta Labutě
• Albireo (Beta Labutě)
• Omikron 1+Omikron 2 Labutě
• 29 Labutě
• Omega 2 Labutě
• 79 Labutě
• Mí Labutě
• Lambda Labutě
• 16 Labutě
• Psí Labutě
• 61 Labutě
• Chí Labutě
• 34 Labutě
• W Labutě
• M 39
• M 29
• NGC 6910 (Houpací kůň)
• NGC 6811
• NGC 6819 (Liščí hlava)
• NGC 6871
• NGC 6883
• NGC 6834
• NGC 6866
• NGC 7086
• NGC 7082
• NGC 7039
• NGC 6826 (Blikající planetární mlhovina)
• NGC 7027 (Zlaté vejce)
• NGC 7048
• NGC 7008 (Mlhovina Fetus)
• NGC 7000 (Severní amerika)
• NGC 6992-5+NGC 6960 (Smyčka v Labuti)
• NGC 6888 (Srpek)
• Cygnus X-1
• Mléčná dráha v Labuti a "Velká trhlina"

Labuť je typickým letním souhvězdím. Svým tvarem připomíná labuť letící mléčnou dráhou. Nejjasnější hvězdy souhvězdí vytváří na obloze velký kříž,proto se toto souhvězdí příležitostně nazývá Severní kříž. Pro amatérské hvězdáře vybavené dalekohledy se zde nabízí velké množství zajímavých objektů. Nachází se tu nepřeberné množství dvojhvězd či vícenásobných hvězdných systémů,proměnných hvězd,otevřených hvězdokup a mlhovin všeho druhu,včetně jasného zbytku supernovy. V Labuti se nachází jedna z nejkrásnějších částí mléčné dráhy.

Deneb (Alfa Labutě)

Nejjasnější hvězda souhvězdí se jmenuje Deneb ( Alfa Labutě ) a najdeme ji v místech,kde má velký vodní pták ocas. Hvězda tvoří jeden z vrcholů letního trojúhelníku,který usnadňuje orientaci na letní obloze. Zbylé dva vrcholy tvoří Vega ze souhvězdí Lyry a Altair ze souhvězdí Orla. Deneb je hvězdou první velikosti ( 1,2. magnitudy ). Tento bílý veleobr spektrálního zařazení A2,vedle kterého by naše Slunce vypadalo bezvýznamně,patří k nejsvítivějším hvězdám v Galaxii. Povrchová teplota hvězdy dosahuje přibližně 9000 stupňů Celsia. Měření vzdálenosti této“galaktické štiky“ udávají hodnotu 3200 světelných roků,avšak s možností více než 50 % chyby. Ať tak či onak,zůstává Deneb nejvzdálenější z jasných hvězd,které můžeme na obloze pozorovat. Řadí se k nepravidelně pulzujícím proměnným hvězdám. Změny jasnosti však činí méně než 0,1. magnitudy a v žádném případě je tedy pouhýma očima nezaznamenáte. Z povrchu Denebu vane silný hvězdný vítr. Svůj aktivní život jednou tahle hmotná stálice zakončí explozí supernovy.

Sadr (Gama Labutě)

Hodně vzdálenou stálicí je i Sadr ( Gama Labutě ). Měření udávají hodnotu 1500 světelných roků, i v tomto případě však může být zatíženo poměrně dosti velkou chybou. Naše současná pozorovací technika prostě nestačí na spolehlivé určení vzdáleností takto dalekých hvězd. Sadr dosahuje na pozemské obloze 2,2. magnitudy a je hvězdou spektrálního zařazení F8. Jde tedy o žlutého veleobra. Nažloutlého odstínu hvězdy si můžete všimnout již při pozorování prostýma očima. Na fotografiích s dlouhou expozicí pěkně vyniká komplex slabých emisních mlhovin ( IC 1318,známých také pod názvem mlhovina „Motýl“ ) v širokém okolí hvězdy,které jsou na vizuální pozorování velmi slabé. Vzdálenost mlhovinového komplexu odhadujeme na asi 4000 světelných roků,hvězda Sadr tedy není jeho součástí.

Gienah (Epsilon Labutě)

Gienah ( Epsilon Labutě ) dosahuje 2,5. magnitudy a je oranžovým obrem spektrálního zařazení K0 ve vzdálenosti asi 70 světelných roků. V odstupu 78 úhlových vteřin se nachází slabá červená hvězda spektrálního zařazení M3,jež dosahuje 13,4. magnitudy. Je viditelná až ve velkých amatérských dalekohledech. Hlavní  složka je navíc spektroskopickou dvojhvězdou.

Delta Labutě

Delta Labutě je pěknou dvojhvězdou. Hlavní složka má 2,9. magnitudy a je modrobílou hvězdou spektrálního zařazení B9. Poměrně rychle rotuje okolo vlastní osy a v důsledku odstředivé síly je poměrně výrazně zploštělá. Průvodce má 6,3. magnitudy,je žlutobílou stálicí spektrálního zařazení F1 a v současné době ( rok 2010 ) se nachází v odstupu 2,6 úhlové vteřiny. Oběžná doba činí zhruba 800 roků. Dokáže je rozlišit již dalekohled s průměrem objektivu asi 10 centimetrů a dostatečným zvětšením. K systému ještě patří třetí složka na velmi vzdálené orbitě-oranžový trpaslík ( spektrum K5 ) 12. magnitudy. Spatřit ji můžete ve středně velkém amatérském dalekohledu v odstupu zhruba 1 úhlové minuty od hlavní složky. Delta Labutě se nachází přibližně 170 světelných roků od Země.

Albireo (Beta Labutě)

Hlavu Labutě tvoří Albireo ( Beta Labutě ). Pro pozorovatele jeden z klenotů letního trojúhelníku,Albireo je totiž pěknou barevnou dvojhvězdou. Hlavní složka 3,1. magnitudy má oranžovou barvu ( spektrum K3 ),průvodce je o dvě hvězdné třídy slabší ( 5,1. magnitudy ) a je namodralý ( spektrum B8 ). Obě stálice na obloze dělí 34 úhlových vteřin. Dvojice je tedy snadným cílem již pro dobrý triedr či malý dalekohled. Měření odsouvá dvojhvězdu do vzdálenosti asi 380 světelných roků. Dnes se domníváme,že jde o skutečný fyzický pár s velmi dlouhou oběžnou dobou ( řádově desítky tisíc roků ). Obě hvězdy od sebe v prostoru dělí stovky miliard kilometrů. Oranžový obr svým průměrem mnohonásobně přesahuje horkého průvodce. Modrá složka velmi rychle rotuje okolo vlastní osy ( obvodová rychlost na rovníku asi 250 kilometrů za sekundu ) a musí tedy být velmi silně zploštělá. Navíc část hmoty v rovníkových oblastech ztrácí. Kolem jasnější složky obíhá další průvodce spektrální třídy B,který je jí natolik blízko,že ho žádným běžným amatérským dalekohledem nespatříte. Nachází se v odstupu jen několika desetin úhlové vteřiny. Oběžná doba činí zhruba 100 roků. Albireo je jednou z nejhezčích dvojhvězd s výrazným barevným kontrastem a oblíbeným objektem pozorovatelů noční oblohy s dalekohledem.

Omikron 1+Omikron 2 Labutě

V souhvězdí  najdeme celou řadu pohledných dvojhvězd,či vícenásobných hvězdných systémů. Jednou z nich je i Omikron 1 Labutě. Jasnější složka dosahuje 3,8. magnitudy,slabší složka je 4,8.magnitudy v odstupu 336 úhlových vteřin. Dvojici můžete snadno rozlišit již prostýma očima. Omikron 1 Labutě patří k dvojhvězdám s výrazným barevným kontrastem. Jasnější složka se vám v dalekohledu bude jevit jako naoranžovělá ( spektrum K2 ),průvodce bílý ( spektrum A5 ). 107 úhlových vteřin od hlavní složky spatříte dalšího průvodce 7.hvězdné velikosti,nápadného modravého zabarvení ( spektrum B9 ). Trojhvězdu snadno rozliší již malý triedr. Jde však jen o náhodné seskupení hvězd v dosti rozdílných vzdálenostech od Země. Spolu s nedalekou naoranžovělou Omikron 2 Labutě ( 4,0. magnitudy, spektrum K3 ),která leží zhruba 1 stupeň severně,tvoří pěkné,barevné „čtyřhvězdné zátiší“. Primární složka Omikron 1 Labutě je zákrytovou proměnnou hvězdou s velmi dlouhou periodou 10,4 roku. Zakrývaným průvodcem je horká hvězda spektrální třídy B. Během zákrytu teplejší složky systém zeslábne až o 4 desetiny magnitudy,což lze snadno zaznamenat již prostýma očima. Úplný zákryt oranžovou obří hvězdou trvá 63 dnů. Zákrytovou proměnnou je i Omikron 2 Labutě. Průvodcem je také horká hvězda spektrální třídy B. Kolem společného těžiště obíhají s periodou 3,143 roku. V tomto případě jsou však světelné změny během zákrytu velmi malé a prostýma očima nepostřehnutelné.

29 Labutě

29 Labutě je dvojhvězdou již pro malý triedr či dobré divadelní kukátko. Dvojici 4,9. a 6,6. magnitudy dělí na obloze 216 úhlových vteřin. I u této dvojhvězdy si můžete všimnout výrazného barevného rozdílu obou složek. Jasnější z nich je bílá,spektrálního zařazení A2,slabší žlutooranžová. V tomto případě jde však pouze o optickou dvojhvězdu. Vzdálenost jasnější složky odhadujeme na zhruba 135 světelných roků,slabší složka leží v mnohonásobně větší vzdálenosti od Země.

Omega 2 Labutě

Říše barevných dvojhvězd v Labuti pokračuje i na místě kde najdeme stálici s označením Omega 2 Labutě. Jde opět o širokou dvojici hvězd,kterou snadno rozliší již malý triedr nebo divadelní kukátko. Stálice 5,4. a 6,6. magnitudy se nachází v odstupu 257 úhlových vteřin. Jasnější složka je načervenalá,spektrálního zařazení M2,slabší z dvojice má bílou barvu ( spektrum A2 ).

79 Labutě

Ve východní části souhvězdí najdeme nenápadnou hvězdičku 5,4. magnitudy s označením 79 Labutě. Již pohled malým triedrem nám prozradí,že jde o dvojici. Jasnější složka má 5,7. magnitudy,slabší je 7.hvězdné velikosti a na obloze je dělí 150 úhlových vteřin. Obě hvězdy jsou bílé,spektrální třídy A. I v tomto případě se bavíme pouze o optické dvojhvězdě.

Mí Labutě

V jihovýchodní části souhvězdí,na hranici s Pegasem, najdeme stálici s označením Mí Labutě. Ve skutečnosti jde o trojici hvězd. Jako dvojici nám ji ukáže již malý triedr. Jasnější složka 4,5. magnitudy je doprovázena stálicí 7.hvězdné velikosti v odstupu 198 úhlových vteřin. Jde opět jen o optickou dvojhvězdu. Pokud máte přístup k velkému amatérskému dalekohledu,můžete za jeho pomoci rozložit jasnější složku na dvojici stálic 4,8. a 6,1. magnitudy. V tomto případě jde již o skutečnou dvojhvězdu s oběžnou dobou v řádu stovek let. V současné době ( rok 2010 ) je na obloze dělí pouze 1,4 úhlové vteřiny. Nachází se ve vzdálenosti okolo 73 světelných roků od Země. Obě složky těsné dvojice jsou nažloutlé ( spektrum F6 a G2 ). Vzdálená třetí složka je bílá,spektrálního zařazení A5 a od Země ji dělí zhruba 250 světelných roků.

Lambda Labutě

Těsnou dvojhvězdou je při pohledu ze Země Lambda Labutě. Složky 4,7. a 6,2. magnitudy dělí na obloze pouhých 0,9 úhlové vteřiny. Dvojhvězdu rozliší až velký amatérský přístroj. Obě hvězdy jsou modrobílé,spektrální třídy B. Nachází se snad někde ve vzdálenosti okolo 900 světelných roků od nás a okolo společného těžiště obíhají s periodou zhruba čtyř století. Hlavní složka je ještě navíc spektroskopickou dvojhvězdou,takže jde celkem o trojhvězdný systém.

16 Labutě

Pěknou dvojicí,kterou rozliší již malý triedr,je 16 Labutě. Složky podobné jasnosti 6,0. a 6,2. magnitudy dělí na obloze 40 úhlových vteřin. Při pohledu prostýma očima vykreslují společně na obloze jednu stálici 5,4. magnitudy. Jde o skutečný fyzický pár ve vzdálenosti asi 70 světelných roků od nás. Stálice od sebe dělí v prostoru stovky astronomických jednotek a oběžná doba je tedy velmi dlouhá. Obě hvězdy jsou žlutí trpaslíci ( spektrum G2 a G3 ),svými parametry dosti podobní našemu Slunci. Mají podobnou hmotnost,rotační periodu,povrchovou teplotu i chemické složení jako naše denní hvězda. Jasnější složku však ještě obíhá ve vzdálenosti několika desítek astronomických jednotek červená trpasličí hvězda spektrální třídy M. A aby toho nebylo málo,tak do systému patří ještě čtvrté těleso-slabšího z dvojice žlutých trpaslíků obíhá na poměrně dosti výstředné dráze obří planeta o minimální hmotnosti 1,7 „našeho“ Jupiteru. Jeden oběh kolem své mateřské hvězdy dokončí za přibližně 800 pozemských dnů.

Psí Labutě

Nedaleko vícenásobného hvězdného systému 16 Labutě najdete stálici s označením Psí Labutě. Již menším amatérským dalekohledem se silným zvětšením ji můžete rozložit na dvojici 5,0. a 7,5. magnitudy v odstupu 3 úhlové vteřiny. Jasnější složka je bílá,spektrálního zařazení A4 a od nás ji dělí zhruba 290 světelných roků.

61 Labutě

Zajímavým dvojhvězdným systémem je 61 Labutě. Jde o dvojici oranžových trpaslíků ( spektrum K5 a K7 ) ve vzdálenosti pouhých 11,4 světelných roků od Země. V současné době ( rok 2010 ) je na obloze dělí 32 úhlových vteřin. Jasnější složka dosahuje 5,2. magnitudy,průvodce 6,0. magnitudy a odděleně je ukáže již lepší triedr či malý dalekohled,který také zobrazí  naoranžovělou barvu obou stálic. Dvojice 61 Labutě je známá tím,že patřila k prvním hvězdám u kterých se podařilo změřit ( i když tehdy ne úplně přesně ) jejich vzdálenost od Země. Stalo se tak již v roce 1838. Že musí jít o hvězdy blízké Slunci,napověděl tehdejším hvězdářům rychlý vlastní pohyb dvojhvězdy. Každý rok na obloze společně urazí 5,2 úhlové vteřiny. Díky tomu se také někdy 61 Labutě přezdívá „letící hvězda“. Dvojice oranžových trpaslíků má přibližně dvoutřetinové rozměry i hmotnosti našeho Slunce a okolo společného těžiště oběhnou jednou za zhruba 650 roků. V současnosti se pohybují kolem apastra ( v největší vzdálenosti od sebe ). Skutečná vzdálenost se mezi oběma trpaslíky mění během oběžné doby mezi asi 50 a 120 astronomickými jednotkami,je tedy dosti výstředná. Pouhýma očima se 61 Labutě jeví jako osamocená stálice 4,8. magnitudy. Najdeme ji asi 8 stupňů jihovýchodně od Denebu ( Alfa Labutě ).

Chí Labutě

V krku Labutě můžete vyhledat  hvězdu s označením Chí Labutě. Jde o dlouhoperiodickou proměnnou typu Mira Ceti. V maximu jasnosti se obvykle pohybuje mezi 3. a 5. hvězdnou velikostí a je tedy snadno pozorovatelná prostýma očima,v minimu klesá na 13. až 14. hvězdnou velikost a na její spatření je nutný alespoň středně velký amatérský dalekohled. Světelné změny jsou tedy velké a probíhají s periodou okolo 407 dní. Vzdálenost pulsující červené obří hvězdy odhadujeme na zhruba 350 světelných roků od nás.

34 Labutě

Nestálou stálicí je i 34 Labutě ( někdy také označovaná jako P Labutě ). Hvězda upoutala astronomy již v roce 1600 našeho letopočtu,kdy se zjasnila na 3. hvězdnou velikost. Okolo této jasnosti se držela 6 roků a pak začala pozvolna slábnout. V roce 1620 již byla na hranici viditelnosti bez dalekohledu a od roku 1626 do roku 1654 se pozorovatelům bez přístrojů ztratila úplně. Poté opět zjasnila a byla viditelná prostýma očima. Od té doby se hvězda drží okolo 5.hvězdné velikosti. 34 Labutě je veleobří horká a velmi hmotná hvězda ( hmotnost několik desítek Sluncí,svítivost několik stovek tisíc Sluncí ) spektrálního zařazení B2. Příčinou změn jasnosti jsou nestabilní procesy v její atmosféře,při kterých odhazuje do okolního prostoru velké množství plynu. Z jejího povrchu neustále vane velmi intenzivní hvězdný vítr. Okolo 34 Labutě byla objevena slabá mlhovina o zdánlivém průměru 1,6 úhlové minuty,která se neustále rozpíná rychlostí asi 185 km/s a pochází nejspíše z dávné exploze,kterou hvězda prošla před asi 2000 lety. Hvězdy tohoto typu žijí z astronomického hlediska velmi krátce a svůj aktivní život ukončí explozí supernovy,či dokonce hypernovy. Vzdálenost proměnné hvězdy odhadujeme na asi 6000 světelných roků od nás. Na obloze ji najdeme přibližně 2,5 stupně jihozápadně od hvězdy Sadr ( Gama Labutě ).

W Labutě

W Labutě mění jasnost mezi 5,5. a 7. hvězdnou velikostí s periodami asi 131 a 234 dnů. Je obří červenou pulsující hvězdou spektrální třídy M. Odhady vzdálenosti se pohybují okolo 600 světelných roků. Na obloze ji najdeme ve východní části souhvězdí, v těsné blízkosti hvězdy Ró Labutě ( 4,0. magnitudy ).

M 39

Souhvězdím prochází mléčná dráha a tak pozorovatelům s dalekohledy se zde nabízí několik zajímavých a pohledných otevřených hvězdokup. Jednou z nich je i M 39 ( NGC 7092 ). Najdeme ji v severovýchodní části souhvězdí. S celkovou jasností okolo 5. magnitudy a zdánlivým průměrem asi 30 úhlových minut ( velikostně srovnatelná s Měsícem v úplňku ) je pod temnou oblohou snadno viditelná již pouhýma očima bez dalekohledu, jako mlhavá skvrna v pásu mléčné dráhy. Pravděpodobně ji zaznamenal již Aristoteles někdy kolem roku 325 před naším letopočtem. Na pozorování hlavních členů hvězdokupy postačí již malý triedr,nejjasnější stálice zde dosahuje 6,5. magnitudy. Do 7. magnitudy obsahuje jen tři členy a do 10.hvězdné velikosti zde napočítáte více než dvě desítky hvězd seskupených v trojúhelníkové formaci. Větší dalekohled přidá několik dalších členů hvězdokupy. M 39 je poměrně blízkým hvězdným seskupením ve vzdálenosti asi 800 světelných roků. Stáří objektu odhadujeme na 200 až 300 milionů roků.

M 29

Otevřenou hvězdokupu M 29 ( NGC 6913 ) najdeme 1,7 stupně jižně od hvězdy Sadr ( Gama Labutě ). Dosahuje celkově 6,6. magnitudy a rozkládá se na ploše asi 7 úhlových minut. Je snadno pozorovatelná již malým dalekohledem. Rozestavění nejjasnějších stálic hvězdokupy ( zejména horké hvězdy spektrální třídy B,které pohybují se okolo 9. magnitudy,nejjasnější z nich má 8,6. magnitudy ) ve tvaru vozíčku, připomíná zmenšeninu slavné hvězdokupy Plejády ( M 45 ) ze souhvězdí Býka. Oproti Plejádám je však M 29 napohled podstatně chudší skupinou hvězd. V bohatém okolním hvězdném poli rozhodně nijak nevyniká. Celkově však hvězdokupu tvoří nejméně 50 stálic, z nichž jen malou část můžeme pozorovat menšími amatérskými dalekohledy. Světlo přicházející z hvězdokupy nám podstatně zeslabuje velké množství mezihvězdné hmoty nacházející se mezi Zemí a M 29,snad až o 3 magnitudy. Nebýt této skutečnosti bylo by na M 29 mnohem hezčí pokoukání. Stáří objektu odhadujeme na pouhých 10 milionů roků,odhady vzdálenosti se pohybují v širokém rozmezí okolo velmi nejistých 5000 světelných roků od nás.

NGC 6910

V blízkosti hvězdy Sadr ( Gama Labutě ),tentokrát však asi 40 úhlových minut severně od ní,můžete vyhledat další otevřenou hvězdokupu s katalogovým označením NGC 6910. Pro svůj tvar si vysloužila název „Hvězdokupa houpací kůň“. Dosahuje celkově 7,4. magnitudy a rozkládá se na ploše o velikosti asi 8 úhlových minut. V menších amatérských dalekohledech zde najdeme dvě stálice 7. hvězdné velikosti,které vykazují nažloutlý odstín. Jasnější z této dvojice dosahuje 7,0. magnitudy a je modrou obří hvězdou spektrálního zařazení B1,v dalekohledu by tedy měla mít namodralý odstín. Příčinou jejího nažloutlého zabarvení je množství prachových částic,nacházejících se mezi námi a hvězdou,které účinně tlumí její modré světlo. Dvojici jasných stálic doplňuje poměrně chudé seskupení hvězd 10. velikosti a slabších ve tvaru písmena Y,orientovaného ve směru severozápad-jihovýchod. Na detailnější studium hvězdokupy lze doporučit alespoň středně velký amatérský dalekohled,ve kterém se představí zhruba 15 nejjasnějších stálic. NGC 6910 by mohla ležet snad někde ve vzdálenosti okolo 4000 světelných roků.

NGC 6811

Přibližně 2 stupně severozápadně od hvězdy Delta Labutě narazíte na otevřenou hvězdokupu NGC 6811. Dosahuje celkově 6,8. magnitudy a na obloze zabírá plošku o velikosti asi 15 úhlových minut. Nejjasnější stálice zde nepřekračují 10. hvězdnou velikost,proto lze na její studium doporučit alespoň středně velký amatérský dalekohled. V něm spatříte několik desítek stálic seskupených do hvězdných řetězců,blízkých dvojic a zdánlivě izolovaných skupinek,oddělených tmavými bezhvězdnými liniemi. Jako mlhavá skvrnka je však hvězdokupa viditelná již triedrem.

NGC 6819

NGC 6819 je otevřenou hvězdokupou s celkovou jasností 7,3. magnitudy a na obloze zabírá plošku o velikosti 5 úhlových minut. Nejjasnější stálice tohoto bohatého hvězdného seskupení se však pohybují pouze okolo 11,5. magnitudy,na detailnější pozorování hvězdokupy lze i v tomto případě doporučit alespoň středně velký amatérský dalekohled,nejlépe však velký amatérský přístroj. I zde spatříme několik desítek nepravidelně uspořádaných hvězd ve tvaru nepříliš povedeného velkého písmene U. Někdy někomu rozložení stálic NGC 6819 připomnělo tvar liščí hlavy a proto bývá příležitostně nazývána „Hvězdokupa liščí hlava“. Jde o poměrně starou otevřenou hvězdokupu,domníváme se že vznikla před více než 2 miliardami roků. Celkově k ní patří několik stovek hvězd. Vzdálenost odhadujeme někde mezi 7000 a 8000 světelnými roky od nás. Jako drobná mlhavá skvrnka je NGC 6819 viditelná i malým dalekohledem. Najdete ji asi 5 stupňů jižně od hvězdy Delta Labutě. V blízkosti hvězdokupy se nachází dvě jasnější hvězdy 6,2. a 6,9. magnitudy,který s ní na obloze vytváří trojúhelník.

NGC 6871

Otevřenou hvězdokupu NGC 6871 najdeme v krku Labutě, v blízkosti žlutooranžové hvězdy 27 Labutě ( 5,4. magnitudy ). Celková jasnost činí 5,2. magnitudy a  rozměr asi 20 úhlových minut. Nejjasnější stálice ( horcí obři spektrální třídy B ) zde dosahují 7. hvězdné velikosti a snadno nám je ukáže již triedr či malý dalekohled. V centru hvězdokupy se nachází vícenásobná hvězdná soustava s označením ADS 13374. V jejím okolí můžete vyhledat několik slabších průvodců. Hlavní složka ( horká Wolf-Rayetova hvězda ) dosahuje 6,8. magnitudy a je spektroskopickou dvojhvězdou s oběžnou dobou 112 dnů. Pilířem hvězdokupy je klikatá řádka hvězd táhnoucí se severojižním směrem. Středně velký amatérský dalekohled ukáže několik desítek nejjasnějších členů hvězdokupy. Vzdálenost NGC 6871 odhadujeme na zhruba 8000 světelných roků od Země.

NGC 6883

Nedaleko NGC 6871 ( jen asi 1 stupeň východně ) najdete další otevřenou hvězdokupu s označením NGC 6883. Jako celek dosahuje 8. magnitudy a rozkládá se na ploše o velikosti asi 15 úhlových minut. Jde o poměrně řídké hvězdné seskupení. Najdeme zde jednu stálici 8. magnitudy,ostatní již nepřekračují 9. hvězdnou velikost a jsou při pohledu ze Země seskupeny do tvaru velkého písmena Y. K vidění je zde pěkná dvojhvězda s podobně jasnými složkami 10. hvězdné velikosti. Hvězdokupa je zajímavá již v menších amatérských dalekohledech,které ukážou hrstku jejích nejjasnějších členů. Celkově NGC 6883 hostí několik desítek stálic.

NGC 6834

V jižní části souhvězdí,v těsné blízkosti hranice se souhvězdím Lištičky se nachází  NGC 6834. Jde o drobnou ( 5 úhlových minut ) a poměrně slabou otevřenou hvězdokupu s celkovou jasností 7,8. magnitudy. Dominantní je zde stálice 9,6. magnitudy,nacházející se poblíž centra hvězdokupy,ostatní členové jsou již slabší 11.magnitudy. Na pozorování NGC 6834 je vhodný alespoň středně velký amatérský dalekohled, který ji ukáže jako podlouhlé seskupení 2 až 3 desítek slabých stálic. V malých přístrojích se představí jako drobná mlhavá skvrnka.

NGC 6866

Otevřenou hvězdokupu NGC 6866 najdeme v západním křídle Labutě. Celková jasnost činí 7,6. magnitudy a na obloze zabírá plošku o velikosti asi 7 úhlových minut. Nejjasnější stálice zde začínají na 10.hvězdné velikosti a proto i v tomto případě lze doporučit na pozorování  alespoň středně velký amatérský přístroj,který ji ukáže jako skupinu několika desítek slabých hvězd, sdružených do několika malých „partiček“ a hvězdných řetězců. Vzdálenost NGC 6866 odhadujeme na 4000 až 5000 světelných roků od nás.

NGC 7086

NGC 7086 je s celkovou jasností 8,4. magnitudy a velikostí asi 10 minut úhlových minut poměrně slabou otevřenou hvězdokupou. Najdeme ji v severovýchodní části souhvězdí,nedaleko stálice Pí 1 Labutě ( 4,7. magnitudy ). Na její pozorování lze doporučit alespoň středně velký amatérský přístroj,neboť nejjasnější členové zde nepřekračují 10. hvězdnou velikost. V něm se jeví jako neuspořádaná skupina přibližně 3 desítek stálic. Nejjasnější hvězda ( 10,3. magnitudy ) se nachází v severozápadní části hvězdokupy. Jako mlhavá skvrnka je však NGC 7086 viditelná již v malých amatérských přístrojích. Tuto hvězdokupu také klademe do vzdálenosti někde mezi 4000 a 5000 světelnými roky.

NGC 7082

NGC 7082 je další z nepřeberného množství otevřených hvězdokup v Labuti. Najdeme ji asi 1,5 stupně jihozápadně od mnohem slavnější kolegyně M 39. Dosahuje celkové jasnosti 7,2. magnitudy a na obloze zabírá plochu o velikosti asi 25 úhlových minut. Nejjasnější stálice této roztroušené hvězdné skupiny jsou 8. hvězdné velikosti a ukáže je již triedr či malý dalekohled, několik z nich vykazuje nažloutlý či naoranžovělý odstín. Bohatství hvězd však vynikne až ve středně velkém amatérském přístroji,který zobrazí několik desítek členů hvězdokupy. Snad i tohle hvězdné sdružení by mohlo ležet někde ve vzdálenosti mezi 4000 a 5000 světelnými roky od nás.

NGC 7039

NGC 7039 dosahuje celkově 7,6. magnitudy a na obloze zabírá asi 25 úhlových minut. Najdete ji 5 stupňů východně od hvězdy Deneb ( Alfa Labutě ). Je na pohled řídkou roztroušenou hvězdokupou nepravidelného tvaru, ztrácející se na bohatém hvězdném pozadí. Nejjasnější stálice se zde pohybují okolo 7. hvězdné velikosti a mezi nimi spatříte středně velkým amatérským dalekohledem několik desítek slabých hvězd.

Souhvězdí nabízí i několik poměrně jasných planetárních mlhovin a tak si některé z nich přiblížíme.

NGC 6826 (Blikající planetární mlhovina)

Planetární mlhovinu NGC 6826 najdeme v západním křídle Labutě,jen asi 0,5 stupně východně od známé a výše popsané dvojhvězdy 16 Labutě. Jasnost NGC 6826 dosahuje 9. magnitudy,vnitřní plynná obálka má rozměry 27 krát 32 úhlových vteřin. Objekt můžete spatřit již v malém dalekohledu či triedru jako slabou mlhavou hvězdičku. V malých zvětšeních je špatně odlišitelná od „běžných“ hvězd. Lepší dalekohledy vám ukážou bílého trpaslíka trůnícího uprostřed kruhové mlhoviny,který s jasností 10,5. magnitudy patří k nejsnadněji pozorovatelným centrálním hvězdám planetárních mlhovin. Ve středně velkých amatérských dalekohledech si kromě namodralého či nazelenalého odstínu mlhoviny můžete také všimnout zajímavého jevu,který způsobuje kombinace rozdílné citlivosti částí sítnice lidského oka a podoby záření planetárních mlhovin. Pokud budete okem těkat po zorném poli dalekohledu,jistě si všimnete,že jas mlhoviny se nápadně mění při přímém a bočním pohledu. Díky tomuto jevu si NGC 6826 vysloužila mezi astronomy přezdívku“ Blikající planetární mlhovina“. Tento jev je ovšem pouze optickým klamem,iluzí lidského oka - jasnost objektu se ve skutečnosti nikterak nemění. Tohle zdánlivé blikání můžeme pozorovat i u některých dalších planetárních mlhovin,u žádné z nich však není tento efekt tak výrazný jako u NGC 6826. Kromě jasné vnitřní plynné obálky obklopuje ještě centrální hvězdu vnější obálka o velikosti přes 2 úhlové minuty,která je však velmi slabá a pozorovatelná až na fotografiích. Vzdálenost NGC 6826 odhadujeme na velmi nejistých 2200 světelných roků od nás.

NGC 7027 (Zlaté vejce)

Planetární mlhovinu NGC 7027 s jasností okolo 8,5. magnitudy najdete přibližně 2 stupně severovýchodně od stálice Ný Labutě ( 3,9. magnitudy ). I tahle „planetárka“ je viditelná malými hvězdářskými dalekohledy. V malých zvětšeních se však jeví jen jako tuctová hvězda,neboť rozměry plynné obálky činí jen 12 krát 18 úhlových vteřin. Centrální hvězda ( velmi horký bílý trpaslík ) se na jasném pozadí mlhoviny ztrácí a běžnými amatérskými teleskopy je prakticky nepozorovatelná. Již v nevelkém přístroji si můžete všimnout modrozeleného odstínu a eliptického tvaru mlhoviny. Na pozorování NGC 7027 je vhodné použít větší zvětšení. NGC 7027 je velmi mladou planetární mlhovinou se stářím pravděpodobně nižším než 1000 roků. Odhady vzdálenosti objektu se pohybují okolo 3000 světelných roků od Země.

NGC 7048

NGC 7048 je planetární mlhovinou s jasností okolo 11. magnitudy a na obloze zabírá plošku o velikosti asi 1 úhlové minuty. Najdeme ji přibližně 6 stupňů východně od Denebu ( Alfa Labutě ). Díky nevalné jasnosti a velkým úhlovým rozměrům patří k poměrně těžce pozorovatelným objektům. Vhodným prostředkem k jejímu spatření je temná obloha a větší světelný dalekohled. V něm se jeví jako mírně protáhlý ( v severojižním směru ),ostře ohraničený disk s výrazným soustředěním jasu u okraje. Dobře může pomoci mlhovinový filtr. V těsné blízkosti mlhoviny se nachází slabší stálice 10. hvězdné velikosti. Centrální hvězda NGC 7048 je natolik slabá,že ji v žádném případě amatérským dalekohledem nespatříte. Snad možná někde mezi 4000 a 6000 světelnými roky od Země by se mohl nacházet tento objekt.

NGC 7008 (Mlhovina Fetus)

V severní částí souhvězdí, nedaleko hranice s Cefeem, se pod roušku tmy halí planetární mlhovina NGC 7008. Je také známá pod názvem „Mlhovina Fetus“. V jejím širokém okolí se nenachází žádná jasnější hvězda,proto můžete mít trošku problémy s jejím vyhledáním. Dosahuje asi 11. magnitudy a rozměry plynné obálky přesahují na obloze 1,5 úhlové minuty ( asi 98 krát 75 úhlových vteřin ). I ona je tedy objektem pro větší,světelný amatérský dalekohled. V něm spatříte slabou centrální hvězdu 13. magnitudy,obklopenou nevýraznou mlhovinou nepravidelného tvaru, v těsné blízkosti slabší dvojice stálic ( 9. a 11,5. magnitudy v odstupu 18 úhlových vteřin ). Na pozorování této slabé planetární mlhoviny je vhodné vyhledat temné místo daleko od rušivých zdrojů osvětlení. Vzdálenost NGC 7008 odhadujeme na velmi zhruba 3000 světelných roků.

NGC 7000 (Severní amerika)

Nyní opusťme planetární mlhoviny a podívejme se na mlhoviny jiného druhu. 3 stupně východně od nejjasnější stálice souhvězdí - Denebu, najdeme slavnou prachoplynovou mlhovinu „Severní Amerika“,známou také pod katalogovým označením NGC 7000. Kulaté číslo v NGC katalogu si určitě zaslouží. Na  fotografických záběrech skutečně připomíná tvar severoamerického kontinentu. Dosahuje poměrně velkých úhlových rozměrů - asi 1,5 krát 2 stupně. Mlhovinu můžete snadno spatřit již malým dalekohledem,jako ideální se v tomto případě jeví větší triedr s malým zvětšením ( například 7x60 ). Ve větších amatérských dalekohledech se už nemusí celá vejít do zorného pole. V žádném případě však nejde o „do očí bijící objekt“,naopak mlhovina je poměrně nevýrazná,má malou plošnou jasnost a za zhoršených pozorovacích podmínek ji můžete snadno přehlédnout. Velmi pěkně však vynikne na fotografických snímcích. V mnoha publikacích se můžete dočíst,že je pod temnou oblohou viditelná i prostýma očima. To však není tak úplně pravda,v místech kde leží se nachází poměrně velké nakupení stálic slabších 6. hvězdné velikosti,které se neozbrojenému lidskému oku jeví jako velká mlhavá skvrna,vytvářející falešný dojem,že vidíme samotnou mlhovinu. V dalekohledu však již rozpoznáte tvar mlhoviny díky kterému dostala jméno. Nejjasnější částí mlhoviny Severní Amerika je její jižní výběžek,tedy tam kde se na severoamerickém kontinentu rozkládá stát Mexiko. Severní část mlhoviny je mnohem méně výrazná a pozvolna se ztrácí na jasném pozadí mléčné dráhy. Na fotografiích si v těsné blízkosti Severní Ameriky ( západně od ní ) jistě všimnete další,avšak podstatně slabší mlhoviny s katalogovým označením IC 5067-70 a s mnohem lépe zapamatovatelným jménem „ Pelikán“. I ona své jméno nedostala náhodou a poměrně věrně napodobuje tvar tohoto velkého ptáka. Její velikost přesahuje 1 stupeň. I tahle mlhovina se dá za velmi dobrých pozorovacích podmínek spatřit i vizuálně většími světelnými dalekohledy. Dobře může pomoci mlhovinový filtr. Je však dosti slabým objektem. Na obloze od sebe obě mlhoviny dělí necelý 1 stupeň a obě spolu pravděpodobně souvisí. Jde nejspíše jen o jednu obří mlhovinu,kterou na Severní Ameriku a Pelikána rozděluje tmavé prachové mračno. Mlhoviny NGC 7000 + IC 5067-70 jsou obřími hvězdotvornými komplexy. Najdeme tu – jak se na tyto oblasti sluší a patří,velmi mladé hvězdy,otevřené hvězdokupy a spoustu menších či větších prachových mračen. Nejvýraznější z těchto objektů lze sledovat i nevelkými amatérskými dalekohledy. Zatím s určitostí nevíme co je hlavním zdrojem světla těchto mlhovin. Někteří astronomové se domnívají, že by jím mohla být hvězda Deneb. Tento extrémně svítivý bílý veleobr na to jistě potenciál má,nevíme však jestli se nachází v podobné vzdálenosti jako tyto mlhoviny. Neznáme uspokojivě ani vzdálenost mlhovin, ani vzdálenost Denebu,takže si budeme muset na rozřešení této hádanky ještě nějaký čas počkat.

NGC 6992-5+NGC 6960 (Smyčka v Labuti)

Východní křídlo Labutě ukrývá zajímavý komplex mlhovin,poměrně snadno pozorovatelný i malými astronomickými dalekohledy. Mají katalogové označení NGC 6992-5 a NGC 6960 a mezi hvězdáři jsou známy pod názvem „Řasy“,“Závojové mlhoviny“, či „Smyčka v Labuti“. Jde o pozůstatky dávného výbuchu hvězdy-exploze supernovy,ke kterému došlo před několika tisíci let. Na pozemské obloze tehdy přezářila všechny ostatní hvězdy a naši dávní předkové s údivem a obavami sledovali toto velkolepé nebeské představení,jehož podstata jim byla neznámá. Z té doby však postrádáme jakékoliv záznamy o této události. Mlhoviny zabírají poměrně velkou část oblohy nedaleko stálice Epsilon Labutě ( Gienah ),asi 3 stupně jižně a jihovýchodně od této hvězdy. Za několik tisíc let od výbuchu  tato bublina rozpínajícího se plynu dosáhla průměru několika desítek světelných roků a na pozemské obloze činí její zdánlivý průměr 2,6 stupně. Rychlost rozpínání se z původních asi 10 000 kilometrů za vteřinu zmenšila průletem mezihvězdným prostředím na dnešních asi 100 kilometrů za vteřinu. I když cáry supernovy neosvětluje žádná blízká hvězda,přesto svítí. Plyny vyvržené supernovou se sráží na své cestě s mezihvězdnou hmotou a vytváří se rázová vlna. V rázové vlně dochází k stlačení,zahřátí a ionizaci plynů,které září. Kromě viditelného světla jsou mlhoviny zdrojem rádiového a rentgenového záření. Nejjasnější částí komplexu jsou dva navzájem protilehlé oblouky s označením NGC 6992+6995 a NGC 6960. První z nich můžete na temné obloze spatřit již v triedru či dokonce ve větším hledáčku hvězdářských dalekohledů. Na obloze jsou od sebe vzdáleny 2,5 stupně. Výraznější z nich je východní oblouk NGC 6992+6995. V malých dalekohledech se jeví jako slabý mlhavý oblouk točící se na obou koncích k západu. Ve středně velkém amatérském dalekohledu se jeví jako souvislý mlhavý obloukovitý pás o délce přes 1 stupeň. Severní část oblouku se jeví jasnější než jižní část. Ve větších amatérských přístrojích již můžete sledovat náznaky vláknité struktury mlhoviny. Protilehlý slabší oblouk NGC 6960 se táhne od severu k jihu přes stálici s označením 52 Labutě,která je mimochodem dvojhvězdou 4,2. a 9,4. magnitudy v odstupu 6 úhlových vteřin. Dvojhvězda s mlhovinou nijak nesouvisí,jen náhodně se na ni promítá. Jelikož se promítá prakticky na střed oblouku NGC 6960,je nevítaným rušivým zdrojem světla při pozorování slabé mlhoviny. Ve středně velkých amatérských přístrojích je přesto mlhovina viditelná v jednom zorném poli s touto jasnou stálicí,jako protáhlá slabá mlhavá zář rozšiřující se od severu k jihu,v délce přes 1 stupeň. Na detailnější studium této části zbytku supernovy je však vhodné odstranit stálici 52 Labutě ze zorného pole. Na fotografiích dobře vyniká její vláknitá struktura,která připomíná škaredé koště,jaké jsme občas mohli spatřit v pohádkách v rukou čarodějnic. Pro NGC 6960 se tak vžil název „Koště čarodějnice“. Náznaky vláken Koštěte čarodějnice jsou viditelné až ve větším amatérském dalekohledu,zejména jižně od hvězdy 52 Labutě. Mezi oběma oblouky se ještě nachází další části plynných zbytků supernovy. Mají katalogové označení NGC 6974-79 a hned je potřeba zmínit,že jsou velmi slabé. V náznaku jsou pozorovatelné až velkými amatérskými přístroji. Velmi dobře může pomoci mlhovinový filtr. Vzdálenost plynných zbytků zaniklé hvězdy odhadujeme na nejistých 1500 světelných roků od Země. Nejspíše šlo o výbuch bílého trpaslíka,který prostřednictvím akrečního disku přetahoval hmotu ze svého blízkého obřího společníka až ke kritické hmotnosti,kdy trpaslík explodoval ( supernova typu Ia ). Řasové mlhoviny jsou jedním z mála pozůstatků supernovy,který je dostupný pozorovatelům s malými dalekohledy.

NGC 6888 (Srpek)

Přibližně 2,5 stupně jihozápadně od hvězdy Sadr ( Gama Labutě ) najdete objekt s katalogovým označením NGC 6888 a mezi hvězdáři známý pod názvem „ Mlhovina Srpek“ Jde o zářící bublinu horkého plynu vyvrženou před řádově stovkami tisíc roků z velmi hmotné hvězdy s označením WR 136,která se nachází v jejím středu. Ta patří k poměrně vzácným,krátce žijícím a velmi svítivým stálicím,které nazýváme Wolf-Rayetovy hvězdy. Prudký vítr hnaný z povrchu hvězdy sebou odnesl velké množství povrchového materiálu.Kolem hvězdy se tak vytvořila bublina plynu. Hvězdný vítr neustále koliduje s materiálem tvořící obálku hvězdy,která se tak rozdělila do sítě jasných chomáčů viditelných na detailních fotografických záběrech. Skutečnou velikost mlhoviny odhadujeme na 20 až 30 světelných roků,na pozemské obloze zabírá plošku o velikosti 20 krát 10 úhlových minut. Vzdálenost objektu odhadujeme na velmi nejistých 5000 světelných roků od Země. NGC 6888 není pro menší amatérské přístroje snadným cílem,na její pozorování lze doporučit alespoň středně velký amatérský dalekohled a temnou oblohu na pozorovacím stanovišti. Spatříte v něm nejjasnější část mlhoviny- velmi slabou mlžinku ve tvaru srpku. Ve větších přístrojích vypadá mlhovina jako malé řecké písmeno epsilon. Centrální hvězda je snadno pozorovatelná již triedrem,dosahuje 7,5. magnitudy a v astronomicky brzké době exploduje jako supernova.

Cygnus X-1

Poslední objekt o kterém se chci zmínit rozhodně není často vyhledávaným objektem amatérských pozorovatelů. Hlavním „hendikepem“ totiž je to,že není vidět. Mezi astronomy je znám pod označením Cygnus X-1. Již ze samotného názvu vyplývá,že jde o první rentgenový zdroj objevený v souhvězdí Labutě. Cygnus X-1 je těsná dvojhvězda. Viditelná složka je horký,hmotný a velmi svítivý nadobr spektrální třídy O9 ( HDE 226868 ),který se pozorovatelům ze Země jeví jako stálice 9. magnitudy. Jejím průvodcem je jeden z nejexotičtějších objektů jaké známe,pozůstatek gravitačně zhroucené velmi hmotné hvězdy-černá díra. Vzájemná oběžná perioda obou těles je 5,6 dne a jsou od sebe vzdáleny asi 0,27 astronomické jednotky,což je natolik malá vzdálenost,že černá díra svou silnou gravitací přetahuje hmotu z modrého veleobra,která v ní nenávratně mizí. Hmota na černou díru nepadá přímo,ale po spirále. Třením se zahřívá na teplotu až několika milionů stupňů a stává se tak silným zdrojem rentgenového záření. Hmotnost černé díry dosahuje asi 9-ti násobku hmotnosti našeho Slunce. Pokud máte přístup alespoň k malému dalekohledu s průměrem objektivu 5 až 6 centimetrů,můžete si společníka černé díry prohlédnout na vlastní oči. Najdete jej  v blízkosti stálice Éta Labutě,asi 0,5 stupně severovýchodně. Cygnus X-1 klademe do vzdálenosti okolo 6000 světelných roků od nás,avšak s vysokým stupněm nejistoty. Stáří systému činí jen několik milionů roků.

Mléčná dráha v Labuti a "Velká trhlina"

Ve směru souhvězdí Labutě se díváme podél místního ramena Galaxie,na jehož okraji se nachází i naše sluneční soustava. Pokud si vezmete triedr či jiný dalekohled s velkým zorným polem a namíříte jej do mléčné dráhy v Labuti,spatříte zde bohatá hvězdná pole a spoustu nápadných seskupení hvězd ve formě náhodných skupinek či otevřených hvězdokup. Na hvězdy obzvláště bohatá se jeví oblast mezi stálicemi Sadr ( Gama Labutě ) a Albireo ( Beta Labutě ). V místech s temnou oblohou si jistě všimnete prostýma očima temného zářezu,který začíná u nejjasnější stálice souhvězdí-Denebu a pokračuje napříč Labutí do dalších souhvězdí podél mléčné dráhy směrem ke středu Galaxie v souhvězdí Střelce,přičemž se pozvolna rozšiřuje. Jde o takzvanou „Velkou trhlinu“,komplex navzájem na sebe navazujících prachových mračen,které nám cloní světlo vzdálenějších hvězd. Nebýt jich,byl by jistě tento přehled objektů v souhvězdí Labutě bohatší…